Bonbonek na cestě - Tisíc podob jedné cesty

Den devátý - z O Porrino do Redondela, 30 382 kroků, cca 24,5 km. Ráno plánuji vyrazit o něco dříve, abych předešla chůzi ve velkém vedru. Před 7. hodinou ještě dopisuji deník za předchozí den, pak se balím.

Zároveň poslouchám rozhovor Katky s majitelkou ubytka. Trochu upadám do deprese, protože po tří měsíčním kurzu španělštiny na Duolingu jsem už nabrala celkem sebevědomí, ale tohle je smršť slov a já odchytávám jen některá a celkový smysl mi uniká. Jako předposlední opouštím před 8.30 ubytko. Paní domácí mě vyprovází a když si jako pokaždé chci udělat fotku před ubytkem, zaběhne si pro telefon a vyfotí se se mnou. Zamířím k blízkému supermarketu koupit si něco na snídani a nějaké jídlo s sebou, abych případně mohla poobědvat po cestě. Bohužel mají až od 9 hodin, tak jdu dál a vyhlížím nějakou voňavou pekárnu. Otevřeny jsou ale jen kavárny a já nechci ztrácet drahocenný čas ještě relativního chládku sezením v kavárně. Když spatřím směrovku na Lidl, který je dokonce po cestě, mám neskutečnou radost! Jenže i tam mají až od 9 hodin, tak si sedám na patník a 15 minut čekám. Koupím si donut, croissant a čokoládový proteinový nápoj k snídani a Colu, pečivo, rajčata a salám na cestu. Vyrazím na cestu, když tu něco krásně zavoní. Ne jídlo, ne rostlina, ne vyprané prádlo…těžko říct. Rozhlédnu se a vpravo ode mne na trávě pár vojáků v maskáčích chystá nějaké potraviny na stoly. Mám chuť se jít s nimi vyfotit, ale jakmile nezareaguji spontánně, neseberu už k tomu víc odvahu. Docela mě to mrzí, ale třeba tam mají přísně střeženou akci a ještě by mě vykázali, utěšuji se…

Dále mě čeká překonání velké rušné křižovatky, přechod nikde a směrovka Camina mě zavádí doprava, kde je mostík, který  je však uzavřený. Vracím se ke křižovatce a připravuji se na její rychlé přeskotačení, což se tedy s batohem na zádech a bolavýma nohama dělá těžko. První pokus o výpad vzdávám hned, jak se ze zatáčky vynoří auto…obecně tu auta jezdí dost rychle, ale na přechodu vždy dají přednost, i kdyby to dobrzdili až v jeho půli. Podruhé se už finálně rozhoduji a rozhýbávám tělo do co nejrychlejších obrátek…a přežila jsem! Jdu a jdu a ve chvíli, kdy potřebuji přejít rušnou dvouproudovou silnici mě dochází a jako vlna se přese mě převalí skupina asi patnácti hlučných lidí, aniž by kdokoli z nich pozdravil. Jak postupně zjišťuji, je to 5 lidí dozoru a 7 mladých kluků. Všichni mají malé batůžky a jsou oblečeni jako kdyby šli na fotbalový trénink. Podle mušlí na batohu některých ale z nich poznávám, že jdou také Camino, ale možná jen těchto povinných posledních 100 kilometrů, mudruji si pod vousy. Nejsou mi moc sympatičtí, učitelky jsou hlučné, před každým projíždějícím autem volají na mladíky “kóča” a kluci si pouští hudbu z repráku. Říkám si, že až do Santiaga se mi s touhle skupinkou jít nechce a jak to tedy udělám…problém se vyřešil nakonec brzy sám. Skupinka má nasazeno mnohem rychlejší tempo než já a brzy se mi začíná vzdalovat. Když v tom mne mine bílá dodávka, která u skupinky zastaví. Všichni se vrhají k otevřenému kufru a odnášejí si vychlazené vody a ovoce. Ve chvíli, kdy kolem nich procházím, řidič už opět nasedá. Když tu najednou mi jeden z dozoru nabízí, ať si také vezmu ovoce a řidič ochotně, jen pro mne otevírá kufr a když vidí, že se nemohu rozhodnout mezi mandarinkou a broskví, podává mi obě. Co mi to má říct? Kdybych nečekala na otevření Lidlu, tahle skupinka by mě asi nepředešla nebo bych ji potkala v jiný okamžik, než bylo zásobování. Takže možná “nesuď lidi podle prvního dojmu” nebo “neházej všechny do jednoho pytle”.

A tak, přemýšlejíc nad tématem rychlých úsudků, jdu dál a najednou vidím patník s údajem, že do Santiaga zbývá už jen 99 kilometrů. U toho se potřebuji nutně vyfotit! Šteluji foťák na selfie, abych byla vidět já i číselný údaj, když v tu chvíli se zjeví anděl v podobě mladé Španělky, která mi sama nabízí, že mě vyfotí…že by se tu přání a potřeby plnily samy od sebe na počkání??? Asi jo, protože dojdu do vesničky, kde je vedle kostela útulná kavárna, kde opět narážím na školní výlet. Sedám si s kávou dovnitř a po chvilce vchází dva vojáci v maskáčích. Znovu si říkám, nepromarni svoji šanci a vyfoť se s nimi…a znovu víc přemýšlím, než jednám. Pak ale jeden odejde a já se osměluji. Voják je svolný a servírka nám dělá foto. Poděkuji a směrem k vojákovi říkám, že jsem viděla jeho kolegy, jak připravují nějaké občerstvení v Porrinu a on mi odpoví, že dělají support konvoji. Tak mám aspoň trochu jasno, co tu pohledávají. A také jsem ráda, že jsem vyšla ze své bezpečné zóny a osmělila se.

V nedalekém obchůdku se mi podaří za nízký peníz pořídit poutnickou mušli na batoh a nové gumové nástavce na hole neb jsem ty původní prošoupala. Ve chvíli, kdy vycházím, projde kolem mne po několika skupinkách x vojáků v maskáčích, se samopalem na rameni a batohem s reflexním krytem na zádech. Jdou rychlejším tempem než já a brzy mizí v dáli. Říkám si, kam chudáci jdou a zda jsou to záklaďáci nebo profesionální armáda. Někteří mi přijdou mladí podobně jako můj dvacetiletý syn, někteří už jsou celkem chlapi. Velmi mne dojme, když vidím čtveřici vojáků jdoucích do kopce. Dva mezi sebou nesou batoh a jeden jde bez batohu. Zřejmě už nemohl nebo ho bolela záda, každopádně ta solidarita kamarádů mě dojala. V příštím životě bych chtěla být mužem a zažít opravdové chlapské přátelství. Myslím, že je to něco, co my ženy tak úplně neumíme.

V půli kopce sundávám u odpočívadla batoh a otevírám si ještě pořád celkem chladnou plechovku toniku. Po chvíli jeden voják usedá blízko mě a další dva na obrubník přes silnici. Je mi jich fakt líto (a to ještě v tu chvíli netuším, co mají před sebou), vyndávám zbytek domácích jerky a nabízím jim je s doporučením, že je to protein. Všichni si berou po kousku a děkují. Vojáka nejblíž ke mně se ptám, jestli jdou taky do Santiaga a když přikývne, ptám se, kdy tam chtějí dojít. Odpovídá mi, že zítra v 7 hodin ráno tam musí být. Je to pořád ještě více než 90 kilometrů a oni v té době už mají v nohách cca 30 kilometrů. Mé srdce matky jihne a kdybych mohla, a kdyby to mělo pomoci, dala bych jim celý svůj proviant, nesla jim batohy či zapůjčila hůlky. Naštěstí jsem si vědoma, že takto saturovat celou španělskou armádu nezvládnu, a tak alespoň ověřuji, zda jsou to profesionální vojáci nebo vojáci v základní vojenské službě…to, že jde o profesionální vojáky mne s jejich situací trochu smiřuje.

Se skupinkou dvou vojáků a jedné malé copaté vojandy se pak několikrát míjím, když odpočívají a pak mě znovu předejdou. Měla bych zájem o fotku, ale nechci je na tak dlouhé cestě obtěžovat svými rozmary. Definitivně se mi ztrácí ve chvíli, kdy se z kopce rozeběhnou. Já, jimi inspirována, také zkouším popoběhnout a mám za to, že být Santiago z kopce, musela bych těch 260 kilometrů dát poklusem max. za tři dny! Ve chvíli, kdy se sklon cesty hodně zvýší a je nutné brzdit, svůj poklus vzdávám. Kousek před cílovým městečkem spatřím jednoho vojáka sedět samotného u cesty. Je mi to zvláštní, protože jsem je vždy viděla jen ve skupinkách. Opět se ve mně rozezvučí mateřské pudy a ptám se ho, zda je Ok. Prý ano, nabízené jerky nechce, tak jen přeji hodně štěstí a vyrážím dál.

Po příchodu do Redondely usedám na kamenné schody na náměstíčku a relaxuji. Za chvíli přichází Katka, všimne si mě a domlouváme se, že zajdeme na sangrii. Tu nikde nemají, a taky je chvíle siesty, tak bereme zavděk vínkem, k němuž dostáváme výborné tapas. Každá jsme ubytována jinde, tak se naše cesty rozdělují a já jdu ještě cca 2 kilometry za město. Tam mě čeká nej ubytování ve stylu Toskánska, dávám sprchu a pak si na zahradě užívám večeři z ranních zásob. Později ještě vyrážím k zálivu, jedna Češka se ke mně přidává, a tak mám zase chvilku společnost. Smočím nohy ve slané vodě a vydávám se oklikou k domovu. Ještě že jsem si nabila mobil, protože bez mapy bych zpět netrefila.

Cestou míjím kostel na kopečku, a tak se k němu ještě vydávám. Skupinka místních tam právě na zemi zdobí barevným pískem předkreslený obraz nějakého svatého. Vyfotím si je, když v tom oni sami mi iniciativně nabídnou, že mě u toho jejich výtvoru také vyfotí. Jeden hodně aktivní pán ostatní vyhání, aby mi na fotce nepřekáželi a mě nasměruje do obrazu. Já se šteluji, jak on chce a couvám, až málem rozšlapu už to, co mají namalované, naštěstí se ale včas zarazím. Do toho jejich temperamentní diskuze ve španělštině, můj telefon si do ruky bere někdo jiný a vylézá na nějaký sokl, ze kterého mne fotí z výšky…no co pro mou fotku tito lidé, kteří s vysypáváním obrazu mají práce ještě tak na týden, byli schopni sami od sebe udělat, mě zase skoro dojímá. Tak se alespoň ptám, který svatý že to je a oni odpovídají, že svatý Pedro. Tak jim říkám, že jejich obraz je “muy bién” a doufám, že je to pro ně dostatečná odměna za jejich snahu. Pak už dobloudím k ubytku, nezastaví mě ani odkódování vrat a chystám se plánovat další den.

A proč tisíc tváří jedné cesty? Jiná byla tato cesta pro svatého Jakuba, jiná vloni pro moji dceru, která ji ušla za kratší dobu než já, jiná letos pro mě, jiná pro školáky s mini batůžkem a skvělým servisem, jiná pro dnešní vojáky, kteří na ni měli jen den a noc a jiná by byla i pro mě, kdybych se na ni vydala o den dřív nebo později, protože bych potkala jiné lidi a byla svědkem jiných situací…a přitom je to pořád jen jedna, velmi dobře značená cesta…