Bonbonek na cestě - Nikdy nejsi sám

Den desátý - z Redondely do Ponteverda, 38 982 kroků, cca 21km. Poprvé na hodinky kouknu ráno v 6.58 a hned pocítím bodnutí výčitky.

Včerejší vojáci, zatímco já popíjela drink s Katkou, relaxovala na zahradě, šla se projít k moři a cca 7 hodin spala, pravděpodobně již došli do Santiaga. Nebo alespoň dojít měli. Přemýšlím, co se dělo s těmi, kteří časový limit nedodrželi. Doufám, že to spravily snížené odměny a netrestali ty chudáky moc. A taky doufám, že to všichni ve zdraví, ať už v limitu nebo mimo něj zvládli.

Ráno vyrážím z krásné toskánské vily jen nerada už po půl 9. Čeká mne cca 20 kilometrů, takže nemám žádný stres a nasazuji rozumné tempíčko. Poprvé se objevují místa se suvenýry u cesty, kde dávají i razítka. Některé suvenýry s poutnickými symboly jsou vkusné, jiné ne. Když v kopci v odbočce doleva zahlédnu jedno takové stanoviště, dělám, že ho nevidím a jdu dál rovně do kopce. Když v tom na mě prodejce volá, že rovně ne, že zde cesta odbočuje. Jsem mu vděčná a on mi nabízí razítko do credenciálu. To už by bylo toho dne druhé razítko, což je minimální požadavek na den, místo v credenciálu však není neomezené, a tak chci nabídku odmítnout. Když mě však obchodník přesvědčuje, že jeho razítko je krásné, svoluji a podávám mu svůj credenciál. A dostávám moc hezké razítko velikosti půlky stránky. No snad si s místem v credenciálu do konce cesty vystačím. Ke koupi suvenýrů mě naštěstí nepřemlouvá, tak vyrážím dále.

Poté, co přijdu do městečka Arcade, sedám hned do první kavárny po cestě. Objednávám si kapučíno, čehož vzápětí lituji… jedno poučení do života, možná že celkem univerzální - co je velké, nemusí být vždy lepší než to, co je malé…a slibuji si, že příště už jen espresso (telefon mi slovo espreso přepisuje na “depresi” - chce mi tím něco naznačit?), protože to tu dělají většinou dobré. Když spatřím lékárnu, dostanu nápad koupit si nové brýle na čtení. Naštěstí mají i tady takové ty obyč univerzální, jaké používám, tak se jen rozhoduji, jestli světle modré, ke kterým mě to pocitově víc táhne nebo fialové, které by mi asi slušely víc. Nakonec dám na své pocity a beru modré a dostávám je v luxusní krabičce (jo, potáhnu ji až do Santiaga a pak si dám do ní relikvie z této pouti), hedvábný sáček a šňůrku. Ještě si kupuji něco hojivého na můj ret a za vše platím méně, než v Portugalsku za ortopedické vložky do bot!

Scházím k zálivu, přes který vede starý kamenný most a kde je hezký výhled na město. Na chvíli si sedám na schody u vody a pak vyrážím do kopečka a odbočuji dle značek do úzkých uliček mezi domy. Neposlechnu směrovku a pokračuji dál rovně po schodech nahoru, protože tam tuším další výhledy. Dvě místní ženy jsou zmateny, myslí si, že jsem jako poutník sešla z cesty a chtějí mě nasměrovat správně. Já se nenechám a říkám, že sem jdu kvůli výhledům. V tom mě jedna z nich popadne a vede k sobě k do vrátek, a posílá k vyhlídce na jejím pozemku. Fotím si pohled na kamenný most a druhý břeh a pak jí děkuji a říkám jí s vděčností, že její “casa es muy biéne” a ona je taky muy biéne a vydávám se po trase dál.

Kousek odtud z krásných vrat vyjíždí auto a já za ním vidím kamenný ochoz a opět tuším pěknou vyhlídku. Zeď i brána jsou tak monumentální, že si myslím, že je to nějaká veřejná budova. Ale za autem hned paní bránu zavírá a já se dotazuji, zda je “cerrado”, domnívajíce se, že ji mou španělštinou obměkčím. Ona odpovídá, že je to “casa privata” a dovře mi vrata před nosem. Během chvilky tak zažívám dva naprosto různé přístupy. Paní z obyčejného domu mi otevře dveře dokořán a paní z nóbl domu mi je přibouchne před nosem. Z myšlenek mě vytrhne zpěv ženy, který slyším z okna do ulice a podle zvuků poznávám, že si zpívá při vaření. Tak chvíli postojím a poslouchám.

Kousek za městečkem jsou vinice a kamenné zídky, tak opět sundávám batoh a usedám za účelem nasátí atmosféry. Myslím, že bych vyhrála cenu “Nejméně spěchající a nejčastěji se kochající poutník”… asi jim to v Santiagu, až mi budou vydávat certifikát navrhnu. Po nějaké chvíli, kdy kolem mě proudí poutníci se jeden z nich zastaví a v tom poznávám učitelku z Ameriky Chandler, se kterou jsem se potkala u oceánu třetí den. Vítáme se radostně jako staré známé a já navrhuji, že půjdu část cesty s ní. V tu chvíli akorát prochází dvacetiletá česká holčina Adél, kterou jsem potkala v zahradách katedrály v Tui. Začínají se mi vracet vazby s poutníky, které jsem cestou navázala, byť je to vše o náhodách. Moc nescházelo a mohly jsme se všechny dnes minout. S Adél se snažíme i mezi sebou mluvit anglicky, aby se Chandler necítila odstrčená. Ona jde už z Lisabonu, má tedy mnohem více kilometrů v nohách a pomalejší tempo. Říká mi, že na ni čekat nemusím, ale já ještě nějakou dobu vydržím a až později se s ní loučím. Vyrážím už jen s Adél a hovor kupodivu nevázne. Náhodou zjišťuji, že má rok medicíny za sebou, a tak je o téma studia medicíny a zejména o vlivu naší stravy na naše zdraví postaráno. Později nás dochází její parťačka Eva, která zase bydlí v Plzni, mém rodném městě, takže téma měníme, ale rozhovor plyne dál.

Na začátku městečka se loučíme, holky se tam jdou zkusit ubytovat ve státním albergue. Já pokračuji dva kilometry, protože mé ubytko je v historickém centru. Procházím centrem a Pontevedra se mi líbí. Náměstíčka s historickými budovami, kostely, zahrádkami mají atmosféru. Na ubytko se nakonec musím doptat, ale podaří se, počítají se mnou, takže rychle sprcha, dobít telefon a naplánovat zbytek cesty i ubytka až do Santiaga. Mám jeden den rezervu a chci si cestu dobře rozplánovat, což se mi daří. Do toho píše Katka, že byla s puchýři na ošetření a že má být 2-3 dny v klidu. Zůstává tedy v Redondele a smiřuje se s tím, že do Santiaga nejspíš nedojde.

Vyrážím se projít do večerního města, i když tady se aspoň trochu stmívat začíná až v půl jedenácté. Kupuji si pizzu do ruky a jdun si ji sníst na schody u konventu, které jsem si vyhlídla. Je zvláštní, že vždy, když vyhledám místo mimo davy, abych měla chvíli klidu, někdo si mě tam vyhlídne. Sedím tam sama a po chvíli přichází a kousek za mnou usedají dva Španělé. Dojídám pizzu a všimám si, že papír od pizzy pode mnou začali okupovat malí mravenci. Tak jim dám malý kousíček pizzy a začnu je pozorovat a nakonec i natáčet. I tohle s vámi udělá Camino. Pozoruji, jak většina jich bezcílně běhá sem a tam, někteří se sice začínají zajímat o kousky mé pizzy, ale neefektivně dlouho přemýšlí, co s nimi. Jen jediný mravence vzal celkem bez velkého přemýšlení menší kousek a začal ho svižně přesouvat. Druhý se k němu přidal a jako úspěšný tým se jim dařilo rychle se posouvat vpřed. Až po hodné chvíli mravenci u dalšího kousku utvořili větší seskupení a také začali s přesouváním. Mám to po krátkých úsecích natočené až do závěrečné fáze, kdy kousky zmizely v malé dírce mezi schody. Takže asi půl hodinu jsem nemyslela na bolavé nohy ani jiné problémy doma či na své cestě, ale plně se soustředila jen na mravence. Musela jsem u toho vypadat asi dost zvláštně, protože jeden z těch Španělů za mnou přišel a ptal se, odkud jsem a co tu dělám. Ani moje odpověď, že tu tak při západu slunce pozoruji mravence, ho neodradila od toho, aby se mi představil a zeptal se, jestli bych nešla na drink. Vymluvila jsem se na to, že musím zpět na ubytko, protože v hromadném pokoji není radno rušit příliš pozdním příchodem. Tak si se mnou plácl rukou, popřál Bueno Camino, já ještě chvilku poseděla, aby se neřeklo, že zbaběle utíkám a po chvíli jsem vyrazila ze schodů s veselým “Buenas nóches el hombres”, aby jako neřekli, že jsem až takový suchar.

Ještě jsem ale nechtěla jít do ubytka, protože pořád bylo dost světlo a já chtěla počkat na tu správnou večerní osvětlenou atmosféru. Tak jsem si ještě u jiného kostela sedla na kamennou lavici a dopisovala deník. Po nějaké době se začal zvedat vítr, sešeřilo se, šum hovorů lidí v kavárnách začal utichat a celková atmosféra se začala měnit. A v tu chvíli jsem poznala, že je čas vrátit se na ubytko. Udělala jsem pár večerních fotek a co nejkratší cestou si to namířila domů. Plán na další dny mám, tak by se mi mohlo podařit v klidu usnout.