Bonbonek na cestě - Kochám se i trpím

Den čtvrtý - z Viana de Castelo do Vila Praia de Ancora, 37197 kroků,cca 24 kilometrů. Narychlo se rozhoduji, že zde zůstanu i další noc a dám si den regenerace. Haha, člověk míní a pak se diví, čemu čelí, když plány náhle změní.

Ráno jsem zaspala. Hodinky na ruce vybité, mobil daleko v nabíječce, díky závěsům tma, spolunocležnice taky ještě leží, myslím si, že je tradičně kolem 7. hodiny. Snídaně je od 8 hodin. Vstanu, tentokrát tedy dost ztuha, nohy bolí, regenerace extra úspěšná nebyla. A ono je 8.18, tak rychle do koupelny a na snídani. Kámoška Češka Lenka, se kterou se na ubytku potkáváme už podruhé právě dosnídává, tak na sebe máme chviličku. Jde delší štreku než já, protože potřebuje dojít do Santiaga o 3 dny dříve. Tuším, že už se na cestě víc nepotkáme. Vyrážím skoro o hoďku později, než ona a bohužel až na cestě mě dohání zpráva od ní, že mi nechala v lednici smoothie. Víc, než to smoothie mě těší, že na mě myslela.

Předchozí večer jsme strávily spolu a chvíli i s černošským mladíkem z Bissau-Guinei, který tu studuje a uměl jen svou rodnou řeč a portugalštinu. Když zjistil, že jsme z České republiky, měl s ní spojenou jedinou věc, a to jméno fotbalisty Petra Čecha. Takže ti naši dobře placení sportovci přece jen pro světoznámost Čech něco dělají.

Vyrážím tedy po 9.h a hned pěkně na kopeček k chrámu, který je sice mimo trasu, ale který mě zaujal. Ještě že tam vedla lanová dráha…kochám se místem, výhledy i interiérem chrámu a pak koupím první (vlastně už druhý suvenýr). Ano vím, že ho potáhnu ještě 200 kilometrů na zádech, ale kdo mě zná, ví, co si nejčastěji vozívám ze svých cest a ten hrneček jsem tam prostě nemohla nechat! Pak kávička, studená cola v plechovce, až bude po cestě potřeba nakopnout a vyrážím obloukem tak, abych se nemusela vracet, ale napojila se už za městem na poutní cestu.

Až tak moc se netěším, cesta má vést uličkami městeček. Jenže to, co mě čeká, předčí moje očekávání! Ocitnu se v Toskánsku nebo Provance, tedy takhle nějak si je aspoň představuji. Jdu uličkami, které převážně lemují kamenné zídky, za nimi staré kamenné domy nebo nově postavené vkusné a elegantní vily, vše hojně porostlé zelení a kvetoucími květinami, které sice také v Čechách máme, ale to, co je v Čechách kytka, to je tady vzrostlý keř s nespočetně mnoha velkými květy v odstínech, které ani neznáme. Sem tam se před vraty producíruje kočka, já se vždy vrhám na všechny a mluvím na ně. A je zvláštní, jak některá hned nedůvěřivě zasyčí a pláchne, u jiné si důvěru musím chvíli zpovzdálí získávat a jiná si kousek ode mne lehne na záda a otevřeně dává najevo, že chce podrbat. Nevím, je-li to dáno jejich povahou nebo rozdílnými zkušenostmi s lidmi…

Dnešní etapa se mi líbí zatím nejvíc. Ale jsem na ní taky nejosamělejší. Pár poutníků, kteří mě předejdou, už nikde na trase nedostihnu a já nepředejdu nikoho. Také nejsou po cestě žádné možnosti občerstvit se. Takže dojde na domácí jerky z hovězího masa, které si vezu z domova a později i na proteinovou tyčinku, která mi moc nejede a hlavně mám po její sladké chuti žízeň. A zásoby vody na pití nemám neomezené. Po cestě je sice mnoho kamenných pítek, ale u nich se jen osvěžuji a cákám na sebe vodu, ale pít se ji bojím. Takže cca 3 km před cílem, když objevuji obyčejné občerstvení, beru jím zavděk, objednávám si svůj zaručený životabudič tonik s ledem a jediné slané jídlo, co není obložená houska, a to něco jako slaný koláč.

Když procházím městečkem, rozhlížím po obchůdkách, kde by mohli mít vložky do bot. Musela jsem si totiž přiznat, že bolest levé nohy kolem kotníku a z vnější strany nártu asi sama od sebe nepřejde, spíš naopak. Když uvidím krámek, kde mají snad úplně vše, od instalatérských věcí, žárovek po šroubky i náplasti, zadoufám. Staršímu prodavači ukážu portugalský překlad toho, co chci a on pro cosi jde. To znamená, že mám vyhráno! No nemám. V krabici má jen jeden typ vložek do bot, a to úplně tenké placaté zateplené nějakým filcem. Vzhledem k tomu, že já potřebuji vložky ortopedické, které podpoří moji bortící se klenbu, s díky odmítám. Moc jsem nezkoumala jeho rozpoložení po mém odmítnutí, ale představuji si to nějak takto: jsem obchodník se zbožím všeho druhu. Není nic, co by v mém krámku nebylo k sehnání. Například šroubky mám ve všech velikostech 1-10. A pak si přijde nějaká zákaznice a chce šroubek 9,5! Řeknu Vám, já bych vraždila v takovém okamžiku!

Konečné městečko má kouzelné náměstíčko se spoustou aranží z růžových petůnií. Je krásné, ale já hned jak spatřím lékárnu, zamířím do ní. A tam dostávám přesně to, co potřebuji. Krásné barevné ortopedické vložky s gelem a podpěrou klenby. Radost mi nekazí ani fakt, že bych se v hostelu za jejich cenu mohla ubytovat na 1,5 noci. Takže ještě vyfotím na náměstí tu růžovou kvetoucí nádheru a zajdu do kostela, kde se už lidé scházejí na mši, když mě jedna babička u vchodu nasměruje pro razítko do credenciálu až do útrob kostela. Připadám si nepatřičně, protože některé stařenky si už přebírají růženec, ale srdnatě si pro razítko dojdu. Když i velebníček na mě pohlédne s úsměvem, uklidní mě to.

Pak už zamířím rovnou do ubytka, které je na pláži. Na pokoji narážím na milou holčinu, která je, jak brzy zjistím učitelkou výtvarky v Oklahomě a jde tuto pouť dokonce až z Lisabonu a po příchodu do Santiaga chce pokračovat vlakem do Madridu a pak ještě nevím, kam. Nabízí mi vyrazit společně na pizzu, ale protože už je nachystaná a hladová a já se chci ještě smočit v oceánu a pak se vysprchovat, vyráží napřed s tím, že se k ní později mohu přidat. A je z toho hoďka konverzace v angličtině u večeře a také obdržená pochvala za mou angličtinu, které se sice divím, ale od rodilé mluvčí si jí o to více cením. Pak už logistika, telefony domů, nabíjení všech přístrojů, posílání fotek, praní prádla (zatím jsem v tom každý večer poctivá, i když na to ne vždy jsou podmínky ideální a ne každý to tu dělá).

Vzhledem k mému příchodu na ubytko opět až v 19 hodin, k 24 ušlým kilometrům, k tomu, že mě noha během cesty opravdu bolela, se narychlo rozhoduji, že zde zůstanu i další noc a dám si 1 den regenerace. Ha ha, člověk míní a pak se diví, čemu čelí, když plány náhle změní. Ale o tom až v dalším pokračování.