Bonbonek na cestě - Dobrodružství nezačne až zítra

Pokud Vás zajímají zážitky z mé pouti do Santiaga de Compostela, připravila jsem pro Vás své zápisky z jednotlivých dní. Píšu v nich o mých obyčejných i neobyčejných zážitcích, setkáních i myšlenkách, které se mi honily hlavou.

Cestu do Porta musím zvládnout levou zadní…to mi zní ráno v hlavě hned po probuzení. To pravé dobrodružství přece začne až další den ráno, až s batohem, který váží víc, než by na takovou cestu měl, vyrazím z Porta směr Santiago de Compostela. To dnes, to je jen takový logistický přesun na místo, kde to vše má teprve začít. To místo je cca 2000 km od mého domova a já si nějak nepřipouštím, že je to vzdálenost, během níž se může leccos přihodit. Že nástrah na mě bude čekat x jsem poznala relativně záhy.

Od zpoždění vlaku, po zpoždění obou letů, ale jelikož mám časovou rezervu na vše, nenechávám se zneklidnit. Cestou z Prahy do Ženevy jsem hladce zvládla všechny formality, dokonce jsem na poslední chvíli zabránila i zapomenutí peněženky s doklady u odbavovací přepážky…začínám si připadat docela zcestovale. A tak získám pocit, že zbývající 2 hodiny do odletu směr Porto jsou dostatečnou rezervou na to, abych mohla spočinout v nějaké útulné restauraci. Z útulnosti sice záhy kvůli švýcarským cenám slevuji, ale čas na jídlo si rozhodně hodlám udělat. Obejdu všechny dostupné restaurace v jídelním sektoru a pak se vrátím ke vchodu, vyfotím si cosi za 11,90 euro, co vypadá jako menu, což si přeberu tak, že toho bude hodně. A protože nápisu, zřejmě ve francouzštině, nerozumím, ukazuji u pultu rovnou fotku toho meníčka. Obsluha pokýve, francouzsky mě vyzve k něčemu, co vyhodnotím jako pokyn k platbě a pak si sednu opodál a koukám jí pod ruce, co dobrého mi naservíruje…hned zpočátku jsem spokojená. Na talíři se objeví macaté hranolky a začínají se vrstvit různé druhy zeleniny. Říkám si, no rajčat jsi tam mohl dát víc, cibuli jsi mohl vynechat a s tím červeným zelím jsi docela velkorysý…k tomu přistane velký kus gyros masa a nějaká omáčka…jsem se svým výběrem spokojená. Ovšem jen do chvíle, kdy je talíř nasměrován k jinému zákazníkovi. Zachovávám však klid a říkám si, že teď se jen celý proces zopakuje. Mám pravdu. Začíná to, jak už vím, hranolkami. K nim jsou ovšem místo hromady salátu přihozeny jen čtyři stripsy, na tác malý jablečný džusík a něco jako kobliha. Tak není to zrovna vyvážená strava, ale takhle daleko od domova a za valuty vám řeknu, že se nakonec spokojíte i s tím. Až během jídla, kdy mi padne zrak na účet si všimnu, že jsem si za tuto výhodnou (mým průzkumem ověřeno) cenu pořídila dětské menu. Nu což, stejně jsem na této cestě chtěla zhubnout.

Posilněna, zrelaxována a uspokojena interakcí s místními důvěřivými a hlavně hladovými vrabčáky, u kterých když podáte prst jednomu, sežere vám ho jeho dalších pět kamarádů, jsem se rozvážným krokem otrlého cestovatele vydala směrem k check-inu. Měla jsem cca 45 minut do odletu a věděla jsem, že je check-in na stejném patře jen kousek od východu z restaurace. Takže klid, vše mám pod kontrolou. Že se mýlím jsem poznala hned u východu z restaurace, kde byl zatarasený průchod k check-inu hlídaný několika policisty. Říkám troufale anglicky, že letím do Porta odtamtud a kývnu směrem k uzávěře hlavou a cože jako teď se mnou. Policista mi odpoví francouzsky a kývne hlavou ke dveřím na opačné straně, z čehož (tedy z toho kývnutí, ne z jeho francouzštiny) pochopím, že se mám ke svému cíli odebrat patrně delší a strastiplnější cestou. Projdu tedy dveřmi, za nimiž je schodiště dolů a dole jen 2 možnosti, buď vyjít z budovy ven nebo vyjít po protilehlých schodech opět nahoru. Ven z budovy se mi rozhodně nechce, tak stoupám opět nahoru. Tam se zarazím opět o policistu, který mne už celkem srozumitelně nasměruje z areálu ven. Tak holt jdu, co mi zbývá.

Venku je spousta záchranných složek, policistů, zdravotníků a mužů ve žlutých vestách u aut s nápisem pompiers. Jelikož francouzsky neumím, použiji selský rozum a během chvíle je mi jasné, že pompiers zní trochu jako bombiers, což evokuje bomby. A mám jasno, na letišti byl nahlášen nález bomby. Nebo zde má přistát unesené letadlo a v něm únosce vyhrožující bombou. Až když se zahledím na muže a jejich výzbroj pořádně, dochází mi, že pompiers budou asi hasiči. To ale neznamená, že se na letišti nic mimořádného neděje. Dav lidí, který by se jinak rozprostřel do více vstupů, je jedním štrůdlem popostrkován v dlouhé frontě k check-inu. Časová rezerva se mi krátí, ale ještě stále zachovávám klid. A čas čekání si krátím pozorováním lidí.

Nejvíc mne zaujme africký domorodec jako poleno. V tradičním hábitu, černo černý se šedivými vlasy a vousy. Je tak o 20 míst za mnou. Říkám si, jak jsem na tom ještě s umístěním dobře. A jak se tak ten had vlní, najednou za svými zády slyším šum a hlasy a zjistím, že již zátarasy otevřeli a že ti, co byli za mnou, jsou najednou vpředu ve směru nově otevřené trasy. A tak i domorodec je náhle x míst přede mnou, dokonce se mu daří zvolit i přepážku, kde to rychle odsýpá, pak ho na chvíli ztrácím z očí a znovu ho zahlédnu ve chvíli, kdy si rovnám po kontrole zpět věci do tašky a on s bohorovným klidem kráčí již kolem mne dále do sekce obchodů a zábavy. Zřejmě zavnímal můj zájem o něj, protože se naše pohledy střetly a oba jsme se usmáli. A já si řekla, že je přece jasné, že se v téhle lidské džungli zorientoval lépe než já. Sice jsem zvyklá na džungli velkoměsta, ale co je to oproti džungli někde v Africe.

 Let do Porta je o poznání méně klidný, ale naštěstí se turbulence drží v normě. A navíc mám celé troj sedadlo jen pro sebe. Porto trošičku z loňska znám, ale stejně nedokážu napoprvé vydolovat z automatu vše, co k nalodění do jejich metra potřebuji. Jaksi mi při koupi jízdenky nevyjela karta, která se tu dobíjí a musí se vždy validovat. Pomocný pracovník černé pleti nebudí zájem o můj problém, zato budí respekt, tak si nechci moc vyskakovat. I když! Jak tak s ním konverzuji hned vedle toho automatu, co jsem si kupovala jízdenku a marně se domáhám toho, že mně city karta vydána nebyla, najednou na „mém“ automatu zahlédnu city kartu v takovém spodním nenápadném chlívečku a radostně po ní sáhnu a vytáhnu ji v domnění, že je to ta moje a že jsem si jen nevšimla, že vylezla z jiného chlívečku, než účet. Co na tom, že za cca 5 minut od mého nákupu se u automatu vystřídalo x kupujících a i teď tam zrovna jeden nákup realizuje. Podařilo se mi je na chvíli zmást oba, kupujícího i černého poradce, ale vzápětí se vzpamatovali a dost důrazně mi vysvětlili, že ta karta fakt není moje. Vzdávám své předsevzetí, že budu co nejvíc samostatná a volám Káje, v Portu skoro domorodé, ať mi z této prekérní situace pomůže. Podaří se, jen se mi cesta trochu prodražila, jízdenku jsem si takhle zaplatila dvakrát.

Pak už mělo jít vše hladce. No nešlo. Přejela jsem stanici, na které jsem měla přestupovat a pak jsem vyhodnotila, že než se vracet, dojdu to už pěšky. Takže dobré 2 km navíc. Do ubytka bez recepce jsem se naštěstí i přes návod s několika videy a kódy dostala bez problémů ve 20h večer a po krátkém odpočinku jsem ještě další 3 km vyrazila do centra a na vyhlídku na západ slunce. Pak už vše klaplo bez problémů a musím se jen dobře vyspat na zítřejší první den mé pouti.

PS. Když jsem přicházela k ubytku poprvé na mne nějaký kolemjdoucí zavolal „Buen Camino!“ Jak to poznal, že jsem poutník, když jsem ještě neměla zavěšenou mušli a byla jsem ještě poměrně čistě oblečená? Nevím, ale byl to prima pocit! Tak jo, jsem poutník a zítra mě čeká první den na mé cestě!