Onkologickým pacientem snadno a rychle, 8. část, V labyrintu státní správy

Nejenom zdravotní problémy musí řešit nemocný člověk. Je třeba se postarat o živobytí. Bohužel se mnohdy dostane do střetu s úřady. Možná by ostatní potvrdili, že se z toho může stát nanejvýš frustrující záležitost.

Já narazila velmi tvrdě z důvodu mé složité pracovní situace. Byla jsem volená zastupitelka dlouhodobě uvolněná pro výkon funkce starostky. To znamená, že původní pracovní poměr starosty je jenom přerušen a po ukončení mandátu vás zaměstnavatel musí vzít zpátky na původní pozici. Někomu to může připadat jako nezasloužená výhoda. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že můžete být kdykoliv odvolán a ze dne na den jste bez práce. U mě to znamenalo souběh s pracovním poměrem učitelky na lesnické škole, která byla mezitím zrušena. Navíc jsem z důvodu svého onkologického onemocnění ukončila mandát uprostřed volebního období. A aby toho nebylo málo, ještě jsem byla v částečném invalidním důchodu po těžkých zraněních při autonehodě v roce 1997.

Nebylo proto jednoduché získat relevantní informace ani ve vrcholných institucích jako jsou krajský úřad, ministerstvo vnitra nebo ministerstvo práce a sociálních věcí. Soukromé právní porady také nebyly jednoznačné. Nikdo neporadil, jak postupovat. Byl přede mnou úplný labyrint, jeden úřad odkazoval na druhý, netušila jsem posloupnost jednotlivých kroků.

První zádrhel nastal hned s ukončením mandátu. Obec bez starosty fungovat nemůže. Můj místostarosta mě od ledna do dubna 2017 zastupoval a já se snažila aspoň něco řešit z domova. Jenže moje zdraví se stále zhoršovalo. V dubnu jsem se dozvěděla fatální diagnózu - generalizovaný karcinom plic a paliativní léčba. Lepší to už zkrátka nikdy nebude. Paradoxní bylo, že i když by místostarosta vykonával naplno mou práci, stále by dostával jen výrazně menší plat místostarosty. Zákon neumožňoval, aby mě po dobu nemoci plnohodnotně a za plnohodnotný plat zastupoval. Nikdo na mě sice nenaléhal, ale vůči obci a vůči kolegovi bylo pro mě jediné správné řešení rezignovat. Udělala jsem to na nejbližším květnovém zastupitelstvu

Hned vzápětí nastal problém s odstupným. Zpočátku to vypadalo jednoznačně. Je přece logické, že jako každý končící starosta dostanu v závislosti na odsloužené délce let ve funkci šest měsíčních platů, což je takto stanovené zákonem. Mysleli si to úředníci na obci, myslel si to právník. Ale řeč zákonů je spletitá. Nechtěla jsem, aby moje obec udělala chybu, a zákon jsem podrobně zkoumala. Zjistila jsem, že když ukončím svůj mandát mimo termín voleb, mám nárok jen na tři měsíční platy, tedy jen na polovinu. Nakonec se moje úřednice dotázaly na kraji, kraj na ministerstvu vnitra a tam definitivně potvrdili můj názor. S údivem jsem zjistila, že to pro ně zřejmě byla také novinka. Kdybych nebyla takový poctivý šťoura, vyplatili by mi všechno a velmi pravděpodobně by na to nepřišla ani kontrola.

Takhle se mi tedy stát odměnil za desetiletou stresující vyčerpávající práci pro veřejné blaho. Onemocněla jsi, máš smůlu, dostaneš jen polovinu odstupného! V porovnání s našimi volenými poslanci je to opravdu k pláči. Ti nemusí ani chodit do práce, nemusí se obtěžovat s neschopenkou, odstupné mají zajištěné, koneckonců Davidu Rathovi chodily peníze až do vězení. Cítila jsem to jako velkou křivdu, ale nakonec jsem to hodila za hlavu. Peníze budou a my nebudem.

Alespoň jsem dál dostávala nemocenskou jako doposud. Ve hře byla totiž i možnost, že by mi ji dále platili z lesnické školy a byla by vypočítaná z částečného úvazku z mého předchozího zaměstnání před deseti lety. Naštěstí tahle varianta nenastala. Měla jsem půl roku čas a mohla se věnovat léčbě. Ostatně na nic jiného bych stejně neměla sílu, bylo to náročné období.

Tahle bezúřední idylka vydržela skoro do konce roku, kdy moje roční pracovní neschopnost musela skončit. Naštěstí jsem se mezitím díky léčbě přece jen trochu vzpamatovala a byla schopná jednat se sociálkou, s úřadem práce a lesnickou školou. Pracovat jsem nemohla, lékaři mi doporučili zažádat si o invalidní důchod. Také tu byla možnost zaregistrovat se jako nezaměstnaná na úřadu práce. A objevil se další zádrhel. Moje desetiletá práce na obci jakoby přestala existovat. Musela jsem ukončit pracovní poměr na lesnické škole. A ten jeden jediný den, během kterého jsem podepsala výpověď, znamenal, že úřad práce mi vypočítal podporu z platu z částečného úvazku učitelky, který jsem pobírala v roce 2006 na lesnické škole. Dělalo to nějakých šest tisíc.

Na sociálce mi zase sdělili, že výše důchodu se nebude vypočítávat z mého starostenského platu, ale navýší se mi částečný invalidní důchod z roku 1998. Marně jsem se ptala, proč jsem tedy deset let na obci platila zdravotní a sociální pojištění. To se prý projeví až při výpočtu starobního důchodu. Tam bych měla odejít v roce 2023. I optimista musí přiznat, že není příliš pravděpodobné, abych se toho dožila.

Moje představy, že si díky náročné, ale slušně placené práci na obci zabezpečuji budoucnost, vzaly za své. Nakonec jsem po celoživotní práci skončila s jedenácti tisíci invalidního důchodu. Zaběhnutý životní standard, nejmladší dcera na vysoké. Cesty do Brna každé tři týdny, kde si s manželem hradíme stravu i ubytování v hotelu. Děkuji Bohu, že mám obrovskou podporu v rodině, vydělávajícího manžela a našetřené peníze, které můžeme využít na překlenutí tohoto období.