Onkologickým pacientem snadno a rychle, 11. část, Dva roky s rakovinou

21. dubna to budou dva roky, co se ze mě stal onkologický pacient. Pořád mi všechno běží hlavou. Moderní doba analýz, koncepcí, strategií a vizí si žádá provést řádnou analýzu tohoto období. Ideálně SWOT analýzu, ta frčí.

SWOT je zkratka: S = Strengths ( silné stránky), W = Weaknesses (slabé stránky), O = Opportunities (příležitosti) a T = Threats (hrozby). Já se pustím do SWOT analýzy dvou let života s karcinomen plic obyčejně, česky, lidsky a nevědecky.

SILNÉ STRÁNKY Léčba mi výrazně pomohla. Můžu si dělat jen to, co chci. Slovo musíš jsem skoro zapomněla. Nechodím do práce, tím pádem nemám stres z práce. Už se do ničeho nemusím nutit. Nemusím vstávat s budíkem. Můžu uskutečňovat svoje plány, na které doteď nebyl čas. Můžu si do sytosti přemýšlet, jen tak lelkovat. Netlačí mě čas. Intenzivněji vnímám všechno okolo. Je možné, že nebe je tak modré a tak úžasně ladí s borovicemi a bílými chundelatými oblaky? Že řeka tak kouzelně a bez přestání šumí? Mám dobrý vztah s rodinou, a proto nás to všechny jistým způsobem posílilo. Neuvěřitelně to stmelilo můj vztah s mužem. Tolik milých slov, co jsme si vyměnili v posledních dvou letech! Nejspíš by se to nestalo, nebýt nemoci. Vždycky jsme věděli, že jsme pro sebe důležití, ale byla to nikdy nekončící samozřejmost. Teď je to na omezený čas. Každá hodina je vzácná. Děti jsou skvělé. Snaží se pomáhat, každý jak dovede. Mohu se radovat se svou vnučkou, která se narodila v době, kdy mi bylo nejhůř. Vidím, jak rostou moje dvě další vnoučata.

SLABÉ STRÁNKY Mám zdravotní obtíže. Jsem často unavená. Občas trpím nevolností, občas se objeví bolesti. Skončil můj dosavadní život. Skončila jsem v práci. Strašně mi chybí sociální kontakt. Skoro všechno je jinak. Bojím se, co s mnou udělají léky. Jsou tu vedlejší účinky léčby – někdy více, někdy méně zvládnutelné. Bývám občas v nemocnici. Věřím svým doktorům, ale přece někdy trochu pochybuji. Nevím, jak dlouho ještě zůstanu na světě. Nemůžu plánovat. Často chodím ven s obavami, jak nějakou situaci zvládnu. Udýchám to? Neudělá se mi zle? Dojdu ten půlkilometr pěšky? Strašně moc věcí nemůžu. Postupně ubývají moje koníčky. Nemůžu chodit daleko, rychle, natož do kopce nebo do schodů. Na kole jen po rovince. Plavání už taky nejde. Zanedbávám, posléze opouštím zahrádku. Domácnost už není bez poskvrnky ( ale není to jedno?). Dokonce i četba je často namáhavá. Vidím, že moje celková kondice slábne. Potřebuji se něčím nenáročným zaměstnat, protože nic náročného nezvládnu. 

PŘÍLEŽITOSTI Obnovuji vztahy s bývalými spolužáky. Hlásí se ke mně moji studenti. Jsem víc v kontaktu se svými bývalými kolegy. Ozvali se i příbuzní, které jsem léta neviděla. Konečně začínám cestovat vlakem. Jezdím na výlety. Byla jsem na hradech, zámcích, v kostelech, v muzeích, viděla jsem operu, chodím do divadla, do kina. Píšu tenhle blog. Napsala jsem kapitolu do knihy Šumava domovem. Mám ráda lidi v Masarykově onkologickém ústavu. Cítím k nim vděčnost. Zajímám se o svou nemoc. Zúčastním se Brněnských onkologických dnů v roli diváka. Jestli zdraví dovolí, zúčastním se kongresu koordinátorů klinických studií v roli přednášejícího pacienta. Tohle všechno jde jen tehdy, když se cítím dobře. Ze všeho nejraději se ale stejně vracím domů, do svého domova, protože to je to nejcennější, co mám. 

HROZBY  Když se nepřestaneš bát onkologie, nepomůže ti. Musíš v ní vidět naději. Partnera, který ti chce pomoci. I tak se bojím progrese. Bojím se, že mi vypadají vlasy, že dostanu vyrážku. Bojím se nevolností, průjmu, otoků… Nerada jdu mezi lidi, když jsem ve špatné kondici. Vždycky chci vypadat co nejlíp. Hrozí mi, že budu odkázaná na pomoc jiných. Bojím se smrti. Bojím se umírání. Velmi pravděpodobně se časem ocitnu v hospicu. Ale ne dnes! Dnes sedím v pohodě u stolu a píšu. Kdo ví, jak všechno dopadne. Nebudu stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Anebo „Tydli fidli, necháme to na zítřek.“, jak s oblibou říkala Scarlett O‘Harová.

Podstatou všeho je využít každý den, který ti byl darován. Každý den, kdy tě nic nebolí, kdy ti není špatně. Nečekej, až se uzdravíš. Žij teď, v tuhle chvíli. Nebo ty svoje dny pročekáš. Prvních pár týdnů jsem si neuměla představit, že se ještě někdy zasměju, že zažiju pocit štěstí. A teď skoro není den, abych aspoň na chvíli nebyla veselá. Dokonce často večer, když usínám, cítím štěstí, těším se, co dobrého si uděláme k snídani, jestli bude svítit sluníčko a pokvetou pampelišky. Ty dva roky života měly obrovský smysl. Navzdory hrozbám i slabým stránkám. Nechci tvrdit, že rakovina je nějaké požehnání. Ale požehnáním je naučit se s ní žít.