Onkologickým pacientem snadno a rychle, 7. část, Rok s chemoterapií

Karcinom plic. Šest měsíců biologické léčby, dvanáct měsíců chemoterapie. Celkem osmnáct měsíců života. Zatím. Jaké byly? Co mě asi čeká dál? Snažím se myslet jen na ten dnešní den....   

Je 30. listopadu 2018. Mám výročí. Žádné narozeniny, výročí svatby nebo tak něco. Já slavím rok života s chemoterapií. Moji věrní čtenáři vědí, že se s nevyléčitelným karcinomem plic popasovávám od podzimu 2016. Možná si pamatují, že největší nadějí na kousek života byla biologická léčba. Navzdory očekávání však po půl roce v listopadu 2017 přestala fungovat. Rezonance ukázala progresi nemoci na játrech, nadějný ceritinib selhal.

Můj další záchranný kruh je chemoterapie. Ten příšerný strašák, co ho všichni známe z filmů a knížek. Nevolnosti, zvracení, hubnutí. Strašně se bojím. Opět mi nesmírně pomáhá můj lékař. Vysvětluje, uklidňuje. Dostanu spoustu léků na nevolnost, nejspíš mi ani nevypadají vlasy, při první aplikaci na mě dohlédnou v nemocnici. Chtěla jsem pár dní přestávku, abych si odpočinula od nežádoucích účinků ceritinibu a užila si bezproblémových dní. Doktor sice trochu váhá, není dobré otálet, ale nakonec souhlasí. Deset dní „volna“ však pro mě znamenalo psychický rozklad. Místo pohodových dní jen odpočítávám hodiny, kdy to konečně nastane. Pak už poslední konzultace s lékařem. Podepsat papíry, kde mimo všech možných vedlejších účinků stojí, že mám počítat i s tím, že může dojít k úmrtí. Ptám se, jestli kapačku dostanu v tom velkém černém pytli, o kterém se pacienti zmiňují, že nedělá dvakrát dobře. Ten velký černý je prý nejhorší. Doktor se směje a hned ví, která bije: „Cisplatina je háklivá na světlo, proto ta černá fólie. Pravda, musím uznat, že trochu morbidní to je.“

Už ležím na posteli se zavedenou flexilou, napjatá jak špagát, a čekám, co nastane, který z vedlejších účinků se začne projevovat, kdy začnu zvracet atd. A ono nic. Mám euforii. Během dne mi nakape asi šest vaků medikamentů, celkem to trvá zhruba 5-6 hodin. Druhý den odjíždím domů. Cítím se slabá, červenám se jako růžička. Na váze zjišťuji, že mám o 4 kg víc než před chemoterapií. Doktor vysvětluje, že cisplatina negativně ovlivňuje ledviny. Příště už mi dá karboplatinu. Další dny jsou relativně v pohodě. Trochu slabost, nevolnost, která se dá řešit léky, roztřesenost, hlavně z rukou mi všechno padá. Můj zeť u snídaně pronese slavnou průpovídku: „No vidíte, aspoň budete mít výhodu, až budete cukrovat buchtu. Půjde vám to samo.“ Na všechno se musí jít s humorem, pokud to jen trochu jde. Dodnes se té hlášce smějeme.

V každém případě je nesmysl bránit se za každou cenu chemoterapii pod vlivem mýtů, které o ní kolují. Dokonce jsem se dočetla, že když lékaři nedokážou zabránit nevolnostem a zvracení, může se jednat o postup non lege artis, tedy ne v souladu s nejnovějšími medicínskými postupy. Dočetla jsem se i jiné věci, např. že chemoterapie může být sama karcinogenní, že i když se vyléčí jeden problém, často se stává, že se po čase objeví nádor na dalším místě v těle, že devastuje tělo, zejména krev, játra, ledviny… Ovšem na druhou stranu, i když tohle všechno víte a chcete žít, nic jiného nezbývá.

Na alternativu stále nevěřím, jsem zastáncem klasické medicíny. Těch doporučení, od medicínských, přes dietní až po psychologická, kterými se dnes internet jen hemží! Všechna ta zaručená moudra. To se ani za jeden život nedá stihnout. Člověk si musí dokázat vybrat. Líbí se mi, když se mluví o potřebě lásky, o změně způsobu života, o vztahu k sobě samému, o škodlivosti stresu. Tam pozitiva nalézám. Ale zástupům vyléčených nevěřím.

V podstatě mi dal za pravdu i jeden známý, který využil pomoci svérázného léčitele pro svého onkologicky nemocného otce. Bez výsledku. Otec zemřel. Známý pak ještě chvíli sledoval léčitelovu činnost. A vyprávěl mi, že měl chalupu kdesi v jižních Čechách, kam se za ním sjížděli nemocní klienti: „U té chalupy byla veliká stodola a nakonec mu to tam v té stodole umíralo. Byl to průser.“ Dnes už sám léčitel nežije, zemřel poměrně mladý.

To, že neoslovil mě, v žádném případě neznamená, že jeho činnost odsuzuji. Každý by měl postupovat tak, jak sám cítí a s čím jeho duše konvenuje. Věř a víra tvá tě uzdraví. To je to, co člověk musí respektovat. Nevěří-li léčebnému postupu, jen těžko může jakákoliv léčba zafungovat.

Já spoléhám na klasickou medicínu, mému lékaři stoprocentně věřím. Vím, že se nevyléčím, a chci čas, který mi klasická medicína nabídla, využít co nejlépe. Kromě času – dnes, v listopadu 2018,  je to 18 měsíců, mi dosavadní léčba dokázala výrazně zlepšit můj stav. Hlavně mě z 80 % zbavila dušnosti, takže mohu relativně normálně fungovat.

Moje chemoterapie začala v prosinci 2017. Dostala jsem šest dávek platinových derivátů spolu s pemetrexedem a pak následovala udržovací léčba pouze pemetrexedem, vždy po třech týdnech. Mezitím zhruba každé tři měsíce kontrolní CT a rezonance. A ty ukazovaly pokaždé zmenšení nádorů. Na játrech nezůstalo v podstatě nic. Na plicích jizevnaté změny, ale žádná aktivní ložiska. Prostě zázrak. Ačkoliv jsem realista, v koutku duše jsem si opatrně začala malovat, jestli třeba právě u mě nenastane spontánní uzdravení. Uvidíme.

Rok s chemoterapií byl vlastně krásný. Zbavila jsem se nežádoucích účinků předchozího léku a vedlejší účinky chemoterapie jsem takřka po celý rok zvládala v pohodě. První týden byl sice vždycky takový „slabší“, ale zbylých 14 dní zbývajících do další aplikace bylo „skorozdravých“. Během prvního týdne dochází k rozpadu krevních buněk a člověk se cítí unavený, slabý, bez energie, k tomu trochu nevolnosti, tlaků na hrudníku. Také slzí oči, smrkám krev a všechny sliznice jsou poškozené. Hodně nepříjemná je odporná pachuť v ústech. Zaháním ji pojídáním všelijakého letního ovoce. Na zahrádce máme třešně, maliny, jahody, rybíz, angrešt, les nabízí další dobroty. Hodně to pomáhá. Injekce na obnovu krve se aplikují zhruba po týdnu a pak už je to dobré. Mou mantrou bylo – všechno vydržím, hlavně když mohu dýchat. Není nic horšího, žádná bolest, žádná nevolnost, než když se nemůžete nadechnout.

Dokonce jsem prvního půl roku tvrdila, že se s chemoterapií žije lépe než s biologickou léčbou. Díky tomu jsme mohli na jaře absolvovat krátkou dovolenou v Prachovských skalách. Celé prázdniny byl plný dům dětí a vnoučat a to mi pomáhalo nemyslet na nemoc. Koncem srpna jsme pobyli pár dní v Alpách, naprosto skvělá dovolená. Ne že bych dala kdovíjaké výšlapy, do kopce to jednoduše nejde. Ale lanovkou nahoru a pěšky dolů nebyl problém. Hochalpenstrasse jsme zvládli autem a na jednotlivých zastaveních jsem se krásně prošli mezi vrcholky Alp.

Bála jsem se konce prázdnin. Všichni odjedou, začne se krátit den, odpadnou skrovné venkovní aktivity, kterých jsem byla schopná. Ale zůstaly „výlety“ do Brna. Cítím velký vděk vůči Masarykovu onkologickému ústavu. Když už mě potkala tahle nepěkná nemoc, jsem strašně ráda, že patřím právě sem. A taky budou za chvíli Vánoce. Je třeba se pořád na něco těšit!