Onkologickým pacientem snadno a rychle, 2. část: Konečně u lékaře

V další části článku Onkologickým pacientem snadno a rychle projdu pět měsíců od listopadu 2016 do března 2017. Dobu hledání diagnózy, správných léků, podpůrných aktivit a vyšetření. Předchozí část čtěte na Prvním pokusu iDnes.

Konečně u lékaře

Maďarské termály na mé dýchací potíže nezabraly, ba naopak. Je mi výrazně hůř. Volám plicnímu, zda by mě vzal co nejdříve, protože poprvé zažívám panickou chvíli, kdy se mi nedostává kyslíku, a to i v klidu, když polehávám na gauči. Vyděsilo mě to. Lékař mě přijme hned druhý den. Překvapí mě množství pacientů, kteří sedí v malé vydýchané čekárně. Po pár hodinách se dostávám na řadu. Doktor Štulec je docela sympaťák.

Začínáme spirometrií, to je laicky řečeno měření kapacity a výkonnosti plic. Několikrát se nadechujete a vdechujete do přístroje. Já ve svých 55 letech to absolvuji poprvé, a protože se mi nedaří koordinace vdechů a nádechů, dostávám kolíček na nos. A už leze z přístroje křivka mého dýchání. Pokračuji rentgenem plic. Nakonec mě lékař zve k pohovoru. Později zjišťuji, že právě pohovor je klíčový pro stanovení diagnózy. Vyprávím o pár měsících trvajících obtížích. Nemohu se nadechnout, dýchací trubice se jakoby v polovině uzavřela a nemohu dodýchnout. Nemám kyslík. Většinou se to děje při námaze, ale v poslední době i nečekaně v klidu. A stupňuje se to. Pořád pokašlávám. Jsem unavená. Mám stresující náročné povolání starostky. Připadám si unavená, vyhořelá. Nikdo z pokrevních příbuzných astma nemá. Alergická na nic nejsem. Nekouřím a až na pár cigaret v mládí jsem nikdy nekouřila. Žiji zdravě, jím hodně zeleniny, chodím na procházky. Dokonce cvičím. Víno si dám ráda, ale jen občas skleničku. Tlustá nejsem a nikdy jsem nebyla."Co to tedy je, pane doktore?“ „Máte astma. Rentgen je v pořádku a všechno ostatní svědčí jasně pro astma.“

„Já a astma? V životě jsem neměla jediný problém s dýcháním. Kde jsem k tomu přišla?“

Doma u mých astmatiků manžela a dcery vidím, že mají trochu jiné příznaky. Přesto jsem se vlastně zaradovala. Konečně dostanu léky a bude to dobré. Vyfasuji pravidelné dýchátko Symbicort, rovnou dva kusy, doktor mě naučí jej přes jakousi píšťalku správně vdechovat. K tomu dostávám pohotovostní dýchátko Ventolin. Prý pro případ záchvatu. Doktor mě také posílá k internistovi na funkční vyšetření plic. A za měsíc na kontrolu. Další z přeplněné čekárny může k lékaři. A to ordinuje každý den od rána do odpoledne! Myslím, že je jediný plicař na okrese.

Všichni z rodiny se diví, že mám astma, když jsem jaktěživo neměla žádný problém. Zato nestačím zírat, kolik lidí žije běžně s dýchátkem, aniž jsem tušila, že jim něco je. Dokonce ho má i moje praktická lékařka, ventolin předepisují i dětští lékaři kojencům.

Začínám pravidelně vdechovat lék a těším se na úlevu. Ale ouha. Plíce jakoby se mi tím vdechovaným práškem zanesly a snad ještě víc zúžily. Snažím se přesvědčit, že je mi lépe. Občas si loknu Ventolinu, tam snad nějaký efekt je, alespoň po něm přestanu kašlat. Ale pořád nejsem schopná identifikovat záchvat. Takový, jak o něm píší na internetu a jak o něm mluvil lékař. Člověk by se měl skoro udusit, modrá, padá bez pomoci do bezvědomí... Zatímco mně je klidně pár hodin dobře a pak zas pár hodin hůř. Nemohu moc do kopce a do schodů, to se hned zadýchám a občas se objeví zablokování té nešťastné dýchací trubice. To je nejhorší. Akutně chybí kyslík a nastupuje panika. Rozhodně však nepadám do bezvědomí a nedusím se.

U svého internisty Lišky absolvuji funkční vyšetření plic. Spočívá v tom, že šlapu na jakémsi rotopedu, dýchám do chobotu, různě se zvyšuje a snižuje zátěž. Dokonce zvládám během jízdy i mluvit. Nakonec z přístroje vylézá graf, jehož hodnoty jsou docela příznivé. Jenom mi v jednom úseku, kdy jsem jela do kopce, stoupl tlak. Ale podle internisty nic zásadního. Nabírá mi krev, udělá EKG. Pořád se totiž nemohu zbavit pochybností, že moje astma není astma, proto s lékařem probíráme, co jiného by za tím mohlo být. Vše je však v pořádku, jen ten protivný vysoký cholesterol. Ale v tuhle chvíli mi začíná být cholesterol tak nějak jedno. Nesměle se ptám: „A nemohla by to být rakovina, pane doktore?“ Trochu se stydím, že takhle vymýšlím, kolikpak asi pacientů má na rakovinu podezření a ukáže se to být jako banalita. Pan doktor zareaguje s přehledem: „To nejspíš nebude a i kdyby, na rakovinu plic se stejně přijde, až když je pozdě.“

Nicméně při příští kontrole u plicního lékaře se spirometrie výrazně zlepšila a lékař je spokojen. Na rozdíl ode mě. Já úlevu necítím, a když tak minimální. Prostuduje znovu křivku z rotopedu a vynáší soud: „Nechci do toho kolegovi internistovi mluvit, ale měl by vám předepsat léky na tlak.“           

„Pane doktore, nikdy jsem neměla vysoký tlak,“ snažím se protestovat, „občas se mi zvýšil, ale vždycky to bylo dočasné a vždycky se to vyskytlo, když jsem byla přepracovaná nebo jsem absolvovala nějaké obtížné nervní jednání na radnici.“ 

„No, spirometrie se nám zlepšila,“ opáčil pan doktor, „dáme nová balení Symbicortu a za dva měsíce přijďte na kontrolu. A ten vyšší tlak tam byl, já bych na něj sázel.“

Jak to proboha vydržím dva měsíce? Třeba to je fakt tím tlakem. Mířím zpět k internistovi. Ale ten trvá na tom, že nález je z jeho hlediska normální a žádný tlak léčit nebudeme, což mi připadalo správné.

Jenže co teď? Internet mi snad poradí. Dušnost a dechová nedostatečnost velmi často pramení z nějaké srdeční vady. Jak se dostanu na kardiologii? Zkouším napsat mail primáři českobudějovické kardiologie, zda by mě nemohli na jeho oddělení vyšetřit. Ironií je, že se opravdu objevila bolest na hrudníku. Jsem pesimista. Tam na mě tak budou čekat! Určitě mě odkážou někam k místnímu kardiologovi a budu čekat měsíc na termín. Odpověď přichází obratem. „Přijeďte, nahlaste se na ambulanci a naši lékaři se Vás ujmou.“ Ó, jak jsem mu vděčná. Strávím na kardiologii celý den, pravda většinou čekáním a neustálým pokašláváním. Ale vyšetření je důkladné. Výsledek – srdce jako zvon. Milá paní doktorka mi sděluje příznivý nález a přeje mi, aby se mi podařilo najít pravou příčinu mých obtíží.

Připadám si jako hypochondr. Chci být zdravá. Musím tomu věřit, všechno je přece v pořádku, léky na astma mám, odstranila jsem záclony a všechny pracholepy, přestala pít mléko – ty nevíš, že zahleňuje? Piju zaječici – vždyť astma souvisí se střevem. Piji a inhaluji bylinky. Přestala jsem sladit - cukr je zabiják. Odmítám MMS, savo fakt ne. Cvičím cviky na hrudní páteř, abych správně dýchala, nic platné. Nepřispívá mi, když od známých pořád dokola slyším: „Jo to víš, astma, to je potvora. To já dobře znám. To se musí vychytat správné dýchátko a ideální dávkování. U mě to trvalo dva roky. A tvoje potíže? Tak přesně tohle jsem měl já. Taky jsem nemohl do kopce. Vystřídal jsem pět dýchátek. Řekni si o jiné dýchátko. Jdi k jinému doktorovi. Zkusila jsi byliny?“ Asi musím být vážně změkčilá, když to všichni tak statečně nesou a dneska mají astma pod kontrolou. Musím se víc snažit a vydržet, nebudu za hypochondra!

Je prosinec 2016, od první návštěvy plicaře už uplynulo šest týdnů, je mi tak nějak pořád blbě. V práci mám pocit, že už nedožiju, všechno mi trvá, jsem totálně unavená. Těším se na vánoční volno jak na smilování. O Vánocích se uklidním, zpomalím, ale lépe mi není. Od 3.ledna 2017 jdu marodit. Kolegovi, který mě zastupuje, vysvětluji, že si prostě musím udělat měsíc zdravotní volno, že už dál nemůžu, ale za měsíc, až si pořádně odpočinu, to bude určitě OK. Vždyť se zodpovědně léčím.

Praktická lékařka mi nabízí antidepresiva. Bráním se: „Vy myslíte, že by to mohlo být od nervů? Ale já jsem teď docela v klidu. V práci se nic mimořádného neděje, nemám nějaký permanentní stres“. Lékařka však s převahou opáčí: „Vždyť se na sebe podívejte. Vždycky jste byla silná ženská, plná energie a teď tu sedíte jak hromádka neštěstí a máte slzy v očích.“  

"No to jo, ale to je z toho, že je mi špatně, že nemůžu dýchat a ne od nervů,“ bráním se. „K plicnímu chodíte, léky máte, tak co se s tím dá dělat víc. Já myslím, že by vám ta antidepresiva udělala dobře.“ Odmítám je, cítím, že moje nemoc je prostě někde jinde než v hlavě.

V polovině ledna nastává krize, kašel je příšerný. Je jiný než jindy, nic neodkašlu, klidně kašlu půl hodiny v kuse. Místo s manželem spím s Ventolinem a sklenicí vody. Jdu za svým internistou. Jsem tentokrát tak vyčerpaná svými potížemi, připadám si jak zvíře zahnané do kouta, že se v ordinaci rozpláču: „Moc se omlouvám, pane doktore, je to trapas, ale já prostě už nevím, co dál. Je mi zle.“ Doktor mě takhle v koncích nikdy neviděl. Bere mě vážně. Znovu probíráme tlak, jak navrhl plicní lékař. Říkám mu o antidepresivech, na které sází praktická lékařka. Jsem už tak zviklaná, že začínám připouštět, že by potíže pramenily od nervů. A uvažuji, že bych je přece jen začala jíst. Ale doktor Liška obě řešení kategoricky odmítá. Spíš uvažuje o cystické fibróze. Dokonce se tak angažuje, že telefonuje kolegovi Štulecovi na plicní: „Ty Františku, mám tady paní Krnákovou, je fakt špatná, jak to tam u tebe vypadá?“ Neslyším, co odpovídá doktor Štulec, jen si z jeho replik domýšlím i druhou stranu. „No, podívej, to je hezké, že spirometrie je lepší, ale tady mám před sebou živého člověka, je jí zle. Možná by se  to mělo hodnotit nějak komplexně. Nemohl by ses na ni znovu kouknout?“ Vyslechne si odpověď a pokračuje: „Takže dřív nemůžeš, má přijít za čtrnáct dní. Aha a do té doby zdvojnásobit dávky symbicortu,“ loučí se doktor.

Zas mi svitne naděje, třeba beru málo léku. Začnu dýchat dvojnásobné dávky. Volám kolegovi, že se pokusím jít do práce. Domluvíme se, že se vrátím 1.února. Koncem ledna však dostanu do obou nohou zánět žil, naštěstí jen povrchový. Říkám si, to je snad zákon schválnosti. Do práce nemůžu.

Ani po dvojité dávce symbicortu se nic nezmění, efekt žádný. Za čtrnáct dní mířím k doktoru Štulecovi na plicní: „Pane doktore, ani si neumíte představit, jak ráda bych pro vás měla dobré zprávy. Ale nelepší se to.“ 

„Slyšel jsem od doktora Lišky, opáčil. „No, řeknu vám, to se mi ještě nestalo, aby mi sem volal jiný lékař a chtěl nějak zasahovat do léčby.“ Je vidět, že intervenci mého internisty nese nelibě. Vysvětluji, že to nebylo z mé iniciativy, ale že doktor Liška viděl, jak jsem na tom zle. Nakonec i tady tichým nesmělým hláskem zkouším: „A nemůže to být rakovina, pane doktore? Já nechci být chronický stěžovatel, ale když se to vůbec nelepší, ba naopak. A taky už jsem zhubla asi 4 kg. A dostala zánět žil.“ Doktor Štulec jen mávne rukou: „Prosím vás, jakápak rakovina, dejte pokoj. Na rentgenu nic nebylo. Já pořád myslím, že to může být tím tlakem. Taky vás objednám na alergologii, třeba bude něco tam.“ Shozená kila nekomentuje, žíly na nohou prohlédne.

Absolvovala jsem alergologické vyšetření. Slabá reakce na kočku. Nic významného pro mé potíže. Tak jsem se rozhodla objednat se na neurologii. Po dávné autonehodě mám poškozenou páteř, často mě bolí. Také mám vyhřezlou ploténku. Co když to souvisí s dýcháním? Vyhlédla jsem si na internetu neurologa v Českých Budějovicích. Nebylo jednoduché, abych se k němu dostala, ale nakonec mě vyšetřil. Věcný, vstřícný, empatický lékař. Moje páteř sice nic moc, ale vyloučil, že by mé potíže pramenily odsud.

Zkouším homeopatii. Lékařka je optimistická. Vybírá pro mě lék. Opět se žádné zlepšení nekoná. Venku vyrašil podběl. Sbíráme ho, každý den ho inhaluji a piji. Zkusila jsem už inhalovat a pít řepík, má vynikající protizánětlivé účinky. Efekt žádný.

V březnu na další kontrole informuji o obou vyšetřeních svého plicního lékaře. Sestra ho důrazně upozorňuje, že jsem zhubla už sedm kg. Stěžuji si, že je mi vlastně pořád hůř, že mě doma pozorují jak zvířátko. Nikomu se to nezdá, ale pomoc nedokážou. Říkám mu o podbělu, homeopatii. „Zkoušejte všechno, o čem si myslíte, že vám dělá dobře.“ Odvážím se navrhnout: "Pane doktore, co kdybychom zkusili vyměnit dýchátko? Spousta lidí říká, že se jim ulevilo, když nasadili to pravé.“ Lékař skutečně předepisuje nové dýchátko Flutiform. Je tak hnusné, že se mi při každém vdechnutí chce zvracet. Ale poctivě vdechuji.

Symbicort nebo flutiform, vyšlo to nastejno. Je mi hůř a hůř. Začínám se s obtížemi pohybovat i doma. Rozmýšlím se, jestli zvládnu se umýt i obléci naráz, váhám s každým zvednutím se z lůžka, protože dlouho trvá, než se vzpamatuji. Naštěstí v noci spím. Ráno se zvednu a půl hodiny sedím na gauči a snažím se získat síly a nabrat dech. Pomáhá, když otevřu okno a dýchám chladný vzduch. Venku je mi nejlíp, když fouká vítr, jakoby mi kyslík vháněl do plic. Nejhorší je vlhký vzduch v koupelně. Sprchuji se s otevřenými dveřmi. Pomalu za mě musí přebírat domácí práce ostatní. Už se začínáme rozdělovat – ostatní jsou ti zdraví a já někde sedím nebo ležím, nemohu se zúčastňovat běžných aktivit. Když tak jen jako divák. Ale občas se blýskne na lepší časy, pár hodin je líp.

K plicnímu jsem objednaná až někdy na duben. Tak dlouho nevydržím. Hledám pomoc na internetu. Na webu budějovické nemocnice si otvírám plicní oddělení. Je tam praktický jednoduchý popis, jak má vypadat správně léčené astma. Rozhodnu se napsat mail primáři Vaňkovi, kde mu vylíčím své dosavadní obtíže i moji domněnku, že takhle by astma pod kontrolou nemělo vypadat. Prosím ho, zda by se mě neujali a neprovedli mi nějaké komplexnější vyšetření. Když otevřu druhý den ráno mail a najdu tam odpověď, že mohu za necelý týden přijít přímo k němu na vyšetření, rozbrečím se úlevou a novou nadějí, že se snad konečně něco změní k lepšímu a budu vědět, na čem jsem.

Laskavý čtenář jistě tuší, že v následující třetí části se dočká diagnózy. Upřímně, samotnou mě překvapilo, kolik se toho událo od prvních potíží do stanovení diagnózy. Tak příště na shledanou na blogu Onkologickým pacientem snadno a rychle – 3. část, Diagnóza.