Vajíčková revolta – ani fašistická ani nacistická...

...možná tak maoistická. Nová dobrovolná kratochvíle české mládeže a jejích příznivců (neangažují se pouze pubertální výrostci, ale dokonce i jejich učitelé) Vajíčka pro Paroubka se pomalu ale jistě mění v malou vaječinovou revoluci. Vždyť přiměla k ostrým výrokům nejen adresáta šišatých tříštivých danajských dárečků, ale rovněž ministra vnitra či samého prezidenta republiky. Vajíčková recese dokonce zastínila i útok na Romy ve Zdibech u Prahy, ke které se všichni významní političtí aktéři jaksi zcela pozapomněli zavčasu a jasně mediálně vyjádřit, a to včetně pana ministra vnitra. Pro ně je nejspíše jediným nacistickým projevem s fašoidními rysy v české kotlině plýtvání zemědělskými produkty s vysokým obsahem cholesterolu. Ale co by stárnoucí hospodyně dala za to, kdyby se mohla takto pravidelně a hlavně zdarma natřít výživnou pleťovou maskou!

Plně souhlasím s panem senátorem Schwarzenbergem, že česká politická suita asi ztratila slovutný český švejkovský smysl pro humor. A není už se schopna celé situaci zasmát – a právě tím přispívá bezděčně ke stupňování celé té frašky, která jen přidává další výrazné kontury do karikatury českého předsednictví Unie. Budiž na tomto místě poděkováno panu docentu Jiřímu Havlovi, že alespoň on špetku rozpačitého humoru s růží v ruce předvedl. Jedno se musí ale politikům ČSSD nechat. Po pamětihodném setkání na Andělu už o nich na Slovensku nikdo nemůže říct, že nemají jaja. Nasbírali jich tam docela dost.

Pro mne však na celé té nešťastné situaci není ani tak fascinující prudkost a intenzita posledního útoku, jakkoli zavrženíhodná, nýbrž sebezničující smršť schematizujících reakcí českých politiků jako vystřižená z volebního plakátu. Je pozoruhodné, že se k situaci zatím nevyjádřily žádné populární morální osobnosti, jako je pan prezident Havel nebo pan profesor Halík či alespoň pan docent Uzel. Myslím, že zcela správně vyčkávají, až se naši aktivní macchiavellíci vyřádí ve vzájemných výpadech a ještě více znemožní.

Vždyť co je originálního na tom, že jakýkoli předmět vržený z davu přisoudím zhovadilosti politického oponenta? Co je podnětného v označení zcela zjevné internetové recese za fašistické či dokonce nacistické spiknutí proti demokracii? Mylně jsem se domníval, že po nedávné a stále probíhající diskuzi v českém tisku vrcholní představitelé etablovaných politických skupin konečně pochopili obsah slova nacismus a fašismus. Nejspíše jim ale pan docent Mareš bude muset ještě dát nějaké soukromé lekce, aby se neuchylovali k tak populistickým přirovnáním, která jen matou průměrného českého posluchače a uráží nejen ty, kteří si útrapami spojenými s padesátiletým vichrem –ismů v našich krajích zažili své.

Je pro mne těžké si představit, že by pan Paroubek se svým nesporným intelektem, který mu umožnil z čela sociálních demokratů postupně odstranit jakékoli výrazné odpůrce, nedokázal pochopit, že vejce nejsou mířena ani na Českou stranu sociálně demokratickou, ani na demokratické zřízení České republiky, ale zcela prostě a prvoplánovitě na něj, na pana Ratha a na další pány (a zatím asi žádné paní – čest budiž gentlemanům!). Pro pana Paroubka je asi nepochopitelné, že v kontextu nadcházejícího plánovaného dvojitého volebního vítězství by jej někdo mohl považovat za něco jiného než symbol české sociální demokracie či dokonce boje za demokratičtější, spravedlivější a hlavně nezkorumpovanější, ba dokonce nepodplatitelnější zářnou budoucnost českého národa. On je spravedlnost, on je naděje, on je jediný, který hraje fér v pekle české politiky. A kdo nejde s ním, jde proti nám.

Možná jsem se nechal unést, ale jiný myšlenkový postup prostě nejsem schopný v tuto chvíli vydedukovat. Nebo si to možná pan Paroubek jasně uvědomuje. Jen hledá odpovídající a politicky korektní a hlavně přínosnou reakci. Tu mu ale asi vyhlášená americká marketingová agentura v tomto typicky českém galimatyáši nedá. A ani pan Tvrdík se svým vojenským vzděláním (i když právě ten by o Švejkovi něco vědět měl). A ani pan Březina, který se konečně z prostopášného plajboje s ministerskou limuzínou vylíhnul v uhlazeného rádobyschopného volebního manažera masové politické strany. Vajíčka prostě na pana Paroubka nemíří, protože je sociální demokrat, nýbrž proto, že se v tuto chvíli jeví nabubřelejší a zabedněnější než Mirek Topolánek. Spíše právě Mirkovi by mělo být líto, že jeho volební strategie je natolik nudná, že nevyprovokuje ani ty pubertální výrostky – možná proto, že jednoho takového má doma a ví, co od něho čekat.

Pan prezident Klaus má i tentokrát pravdu. On ji má svým způsobem vždy. Bohužel je však opět schopen nebezpečí pouze vycítit, nikoli správně pojmenovat. Takže ve svém důsledku jen povýšeně mentoruje a roztomile se durdí. Radikalizace české společnosti reálně hrozí. Možná dokonce i pouliční násilí. Jen by nebylo radno pro příklad zacházet tak daleko do historie a do jiného státu, jako se to snaží činit on a pan Paroubek. Obdivuhodné unisono – i když upřímně si myslím, že je potenciální spiknutí pana prezidenta Klause a pana poslance Paroubka prezentované tak vehementně Mirkem Topolánkem a jeho příznivci asi stejně ideologické, jako bylo spiknutí premiéra Klause a premiéra Mečiara před sedmnácti lety, kdy rozdělovali republiku. Proč proboha hledí do Německa a do dvacátých a třicátých let? Kdo to z nich to skutečně zažil?

Copak si pánové nevzpomínají na bouřlivé: „Nejsme děti!“, které se neslo nádvořím ČKD po brilantním projevu soudruha Štěpána v roce 1989? Nebyl to snad spíše recesistický přístup pubertálních výrostků, jak je politici už tehdy nazývali, který přisoudil naší poněkud opožděné revoluci přídomek „sametová“? Už zapomněli? Už zapomněli, jak se nevyplácí nazývat výrostkem či pobudou sedmnáctiletého přeborníka, který hravě zvládne deset piv a pak se nabourá do databází NASA jakoby nic, zatímco oni jen horko těžko naťukají email a s provinilým úsměvem požádají svou sekretářku o jeho odeslání? Už zapomněli, co obvykle udělají rodiče, když na jejich děti někdo pošle policii? Ať se tedy zeptají kteréhokoli učitele na základní škole. Oni snad ještě opravdu nepochopili, že ta vajíčková revoluce není o souboji velkých politických světonázorů či maloměšťáckých stranických sekretariátů, ale zcela prostě o konfrontaci generací s úplně rozdílnými životními hodnotami?

Házení vajíček jen tak pro zábavu na dobře oblečené pány není zrovna vybraným chováním. Navíc trochu vypovídá o erozi úcty k autoritám – formálním i těm přirozeným – která se pomalu zabydluje v chování současných dorostenců. Ale dlužno připomenout, že zjevně ne jejich vinou, jelikož žádné lidské společenství na světě zatím nedosáhlo toho, aby se děti vzdělávaly samy od sebe a dospělí za to nenesli odpovědnost. Já osobně jakoukoli fyzickou konfrontaci příliš v lásce nemám. Vajíčka ale nejsou dlažební kostky. Alespoň prozatím. Staré úsloví navíc praví, že dobře mířená facka někdy zmůže více než hodiny domlouvání. A jak pan Topolánek onehda zjistil z médií, v Česku stojí pouze tři tisíce. V tomto směru jsou vajíčka levnějším řešením, protože pořádková pokuta se údajně vyhoupla pouze na nějaký ten tisíc, který navíc dotyčného studenta motivoval k letní brigádě. No řekněte sami, kolik studentů si dnes jde vydělávat na brigádu, aby přispěli na aktivní politickou činnost.

Pan prezident Klaus má podle mého ale stejně pravdu. Ta revolta je nebezpečná. Ale jen tehdy, pokud se z ní někdo chytřejší než pan Paroubek, pan Topolánek, pan Klaus, pan Bursík nebo pan Vandas nerozhodne vytřískat politický kapitál. Jsem přesvědčen, že volební týmy všech velkolepých politických soupeřů nyní pilně hodnotí situaci a snaží se stanovit strategii. Bohužel, tato chvíle není o mravenčí práci politických nadšenců. Tato chvíle je o osobnosti. O osobnosti, jakou česká politika v této chvíli asi nemá. Mladí rebelanti nejsou anarchisti. Každý mladý člověk hledá svůj vzor. A jestliže jej nenalezne v rodině, ve společnosti či ve filmu, zhlédne se třeba v gangsterovi v počítačové hře. Nebo ve fanatickém zapáleném politikovi s neotřelým přístupem a neskrývaným, i když možná předstíraným zájmem o mládež, jakým byl Hollywoodem zvěčnělý Che nebo – v ještě horším případě – pedofilní Mao. Zatím jej však asi nenašli a raději skládají vejce, protože správně usoudili, že jim pan Paroubek za to nestojí. Navíc se snaží volit cestu tichého protestu, která je tak typická pro tradici českého revolucionářství. Pánové Paroubek, Rath, Topolánek a další mohou být jen rádi, že je česká mládež tak vynalézavá a neuchyluje se k tak zastaralým vzorům, jako oni. Protože asi žádný politický protest zatím neproslavil Čechy svou originalitou tak jako defenestrace. A při výšce dnešních budov by to mohlo docela bolet.

Nezapomínejme však, že od poslední výraznější „kulturní“ revoluce uběhlo opět dvacet let. A přiznejme si, že se toho na fasádě státního establishmentu příliš nezměnilo. Sejné tváře na vás vykouknou z televize, z novinových stránek, stejné tváře defilují na mítincích. Omlazení se příliš nekoná, i když o ně všechny strany svorně usilují: sociální demokraté s vyjukaným Grossem a dobrým synkem Sobotkou, demokraté občanští pak se zemitým Topolánkem (tady nejde o mladost těla, ale postojů – Mao také nebyl mladík) či sarkastickým Langerem, lidovci pro změnu s řízným Valachem romobijcem Čunkem, a zelení – symbol mládí sami o sobě – s líbivým, ale v konečném důsledku samolibým Bursíkem. Ve výčtu jsem opomněl ženy, ale mnohé, jako paní Buzková, tuto převážně pánskou taškařici raději samy zavčasu opustily, nebo jako paní Jacques stojí (či leží) ve stínu svých velkých politických bratrů. A nad celým tím snažením se sklánějí titáni novodobé české politiky – pánové Klaus, Zeman a Havel, kteří se tu přidají tam a jindy zase onde. Sami již nemají co ztratit – a i kdyby, tak dějiny jim zajisté rády odpustí.

Jakákoli nová, neotřelá politická iniciativa zaměřená na mladé se minula účinkem. Politika prostě smrdí, a nyní již doslova – zatuchlými vajíčky. Roky 1948, 1968, 1989 přinášely čerstvý vítr do skomírajících nadějí mladých lidí, kteří po změnách touží přirozeně. Budovatelé v padesátých letech nebyli jen otroky pod bičem komunistických drábů. Studenti v šedesátém osmém v Evropě nebyli jen zdrogovanými hippíky. A demonstranti v osmdesátém devátém nebyli jen zmatenými dětmi. Můžeme jen hádat, kdo jim tento vítr nabídne nyní. Protože skutečně, pane Paroubku, kdo seje vítr, sklidí bouři. I to setí se však musí umět.