Hledá se Čech, velký (ale ne moc)

V poslední době docela neoriginální téma: Malé zamyšlení nad tím, kdo by měl být českým prezidentem.

hrad.cz

Sociologové již před nějakou dobou potvrdili, že politická reprezentace demokratického státu nepředstavuje elitu národa, tedy jakýsi soubor 'vyvolených', jak by se mohlo mylně zdát, ale vyjadřuje spíše věrný obraz intelektuálního složení jeho obyvatelstva. Je-li tudíž intelektuální kvocient značně části voličů pod obvyklým průměrem, nějaký ten blb se v parlamentu vždy najde. Budiž připomenuto, že chudákem v tomto případě není ani tak občan volič-intelektuál-nadprůměrný, nýbrž zvolený zástupce, který shodou okolnosti k intelektuální elitě národa patří. S těmi blby se na rozdíl od voličů musí setkávat dennodenně a riskovat, že za blba bude sám.

Zajímalo by mě ale, jak se tento sociologický poznatek projeví při volbě zástupce jediného, při volbě hlavy státu. Lze tvrdit, že většina Bělorusů je malými diktátory? Nebo snad většina voličů ve Spojených státech se cítí být právníky z Harvardu, kteří si rádi zahrají košíkovou? Nebo se jedná spíše než o vzorek národa o ideál, o vyvolence, o pro většinu národa možná nedosažitelný cíl? O talisman? Češi mají jedinečnou možnost si své sklony otestovat tento pátek a sobotu…

Reprezentují Miloš a Karel sociologický vzorek našeho národa nebo jeho ideu? Oba jsou inteligentní. Občas i vtipní. A docela i lidoví. Lze tedy již říci, že obrazem národa je zkušený, rozvážný a bodrý pán v letech a na dobrý obraz českého národa je zaděláno? To asi těžko. Kde tedy hledat ten rozdíl mezi oběma kandidáty, který by povahu našeho národa vyjádřil lépe?

Pravicovost či levicovost? Konzervativnost či liberálnost? Lze by bylo uvést mnoho argumentů pro i proti kandidátům. Karel je vlastně velkostatkář, zatímco Miloš bytelný, i když formálně odpadlý sociální demokrat. Ale po pravdě – lze vyvinutější sociální cítění očekávat od podnikatele, který se musel vypořádávat desítky let s potřebami a problémy desítky zaměstnanců, nebo od ekonoma teoretika, který v životě nejspíše řídil pouze 199 poslanců Sněmovny a potom pár ministrů na vládě? I když pravda, vláda řídí celý stát.

Je ideou národa rovný chlap? Miloš má údajně konzistentní politické názory již řadu let. Mnoho osobností za ním stojí, jelikož prý vědí, co od něj čekat. Těch deset posledních let politicky sice příliš nevystupoval, nepočítáme-li mobilizaci českých důchodců, která mu parlamentní sedačky nepřinesla, a několik audiencí, které udělil vybraným českým politikům na své chalupě. Pravda, jeho bonmoty jej krášlí v prezidentské debatě stejně, jako kdysi v slovních potyčkách s jeho politickými oponenty. Karel na druhou stranu prošel několika politickými formacemi. Nechal se zvolit do Senátu za odpadlíky z ODS, přičemž byl až do jejího konce členem liberální ODA. O rok později dokonce vstoupil do vlády – ale tentokráte za Zelené. A konečně zaštítil svou autoritou stranu údajně konzervativní, která se stala hvězdou posledních parlamentních voleb a jejíž stálice překvapivě nepohasla – jako v případě jiných jepičích politických formací – ani po výrazném působení v koaliční vládě.

O formace však jaksi asi nejde. Kolik z nás při volbách volilo a stále volí jednu jedinou stranu? A kolik z nás ji mění v naději, že konečně najde tu, která mu nejvíce vyhovuje? Stejně to je asi s kandidováním za stranu. Těžko lze Karlovi vyčítat, že je v politice jenom proto, aby se udržel u koryta. Ale zdání politika, který to dělá jen pro veřejné blaho, se daří udržovat i Milošovi. Neodešel snad do důchodu bez toho, aby si ukrojil nějakou tu funkcičku v dozorčí či správní radě toho či onoho státního podniku či vymámil prestižní místo velvyslance?

Záhadou je, jak se Karlovi – kmetovi, který sám sebe označuje za zavilého konzervativce, podařilo přitáhnout tolik hlasů městské liberální mládeže. Kdo ví, jak by se Karel zachoval, kdyby mu na stole přistál zákon o adopci dětí páry stejného pohlaví nebo o legalizaci marihuany? Ale kdo ví, jak by se v podobném případě zachoval Miloš?

Kupodivu se však na podobná témata jaksi nedostává času. Jako by ohrožení tradiční rodiny nebo drogová turistika nebyly problémy současného světa, které mohou ohrožovat národní zájmy a na kterých by se prezidentští kandidáti mohli snadno profilovat. "Národní zájmy" totiž v české kotlině mají pořád nádech buditelských ideálů devatenáctého století.

A zde se dostávám zpět k myšlence, co vlastně dva relativně důvěryhodné kandidáty na českého prezidenta odlišuje. Nejsou to ani tak jednotlivé názory, ale celkové vidění světa A nemyslím teď vidění ve smyslu čistě politickém – konzervativní, socialistické, rudé či černé – ale vidění z hlediska úhlu pohledu. Vidění z vnitra ven či vidění z vnějšku dovnitř, popřípadě vidění z výšky kroužícího dravce.

Profesor Ladislav Holý, přední sociální antropolog, vydal před lety studii Malý český člověk a velký český národ, kde se mimo jiné zabýval otázkami nacionalismu a symbolismu ve veřejných projevech. Ve své charakteristice českého národa poukázal na určitou pozoruhodnost. Češi rádi ve svých projevech odkazují na události českých dějin – Lipany, Bílou horu, Mnichov. Samotné události, zejména ty starší, jsou však chápány jako schematický boj dobra se zlem – zrádné Zikmundovi zaprodané české panstvo proti dobrým odvážným husitům, Habsburští cizáci proti hrdinným Čechům, Moravanům a Slezanům. Přitom kdyby britský ministerský předseda vytáhl v diskuzi s francouzským prezidentem téma bitvy u Hastingsu nebo Trafalgaru, asi by se světová média podivila. Ale v Česku se podobná argumentace nosí, a dokonce i líbí. Češi zkrátka na takové argumenty rádi slyší.

Možná byla šance se v prvním prezidentském klání podobným zkratkovitým populistickým symbolům vyhnout. Ale v 76. minutě prezidentského duelu na České televizi bylo všemu jinak. V tu chvíli, ač nenápadně, se hlavním tématem předvolebního klání staly Benešovy dekrety. Je třeba poznamenat, že téma Benešových dekretů nevzešlo z tábora Milošových stratégů, ale z častých dotazů diváků, což odráží skutečnost, jak rádi Češi testují přítomnost svou vizí minulosti. Bylo však poněkud nešťastné, jakým způsobem pan Moravec formuloval následně otázku inspirovanou těmito dotazy. Nejspíše ve snaze diskuzi poněkud dynamizovat se kandidátů zeptal, co by kandidáti dělali v případě, že by se vláda a parlament rozhodly dekrety zrušit.

A zde si Karel ošklivě naběhl. Místo, aby prohlásil, že by nebylo vhodné z mezinárodního hlediska palčivá témata vytahovat, a odkázal stručně na česko-německou deklaraci, pokusil se argumentovat právnicky. Diskuze se tak zvrtla na právnickém slovíčkaření míchajícím "platnost", "účinnost" a "vyhaslost". Že nemá drtivá většina české neprávnické populace v těchto pojmech úplně jasno, je asi druhotné. Jsem si jistý, že i pokud by Karel ve své jinak zcela technicky správné odpovědi použil místo "platnosti" správného výrazu "účinnost", vzbouřili by se historizující Čechové úplně stejně. Miloš musel být na otázku připraven lépe. Místo aby se projevil jako smířlivý bodrý diskutér, situaci vyhrotil. Místo aby svého soka pouze blahosklonně opravil a vysvětlil, že skončila nikoliv platnost, nýbrž účinnost dekretů, polovičatou odpovědí a následným protiútokem záhy navodil dojem, že Karel je tajným agentem sudetoněmeckého spiknutí. Miloš doslova vypustil xenofobního bubáka. Co je ovšem důležité zdůraznit – sám Miloš na otázku NEODPOVĚDĚL. Takže divák se nedověděl, co by Miloš udělal v případě, že by se vláda a parlament rozhodly dekrety či – jak Miloš správně zmínil – recipující zákony výslovně zrušit. Pochybuji, že by se jeho odpověď hodila do krámu jeho mediálním stratégům.

Záhy se na stranu Miloše přidali protifašističtí bojovníci, rádobyhistorici, sdružení seniorů a v neposlední řadě pan úřadující prezident sám osobně. Divím se, že se Karlovi odpůrci zastavili jen u Benešových dekretů a druhé světové války. Mohli klidně na Karla rovnou vytáhnout, že se jeho tucetkrát prapradědeček rytíř Erkinger ze Seinsheimu doložitelně účastnil Zikmundových tažení proti husitům a získal za to v Čechách nějaký ten majeteček. Útěk k historickým událostem (nebo - jak je cimrmanovci poeticky nazvali – "slavným českým prohrám") je však podle mne bohužel spíše než důkazem intelektuální nadřazenosti určitým výrazem absence schopnosti definovat skutečné národní zájmy moderní české společnosti, kterou bych u kandidáta na českého prezidenta očekával.

K historickému hysterizování kampaně se zákonitě přidala i hysterie původu. I zde profesor Holý zaznamenal určitou českou zvláštnost. Za skutečného Čecha Češi považují pouze někoho, kdo se v Česku narodil českým rodičům a po většinu života v Česku i žil. Pokud nežil dostatečně dlouho, je jedinec považován za "odrodilce", neúplného Čecha.

Je zajímavé si všimnout, jak se toto klišé projevilo v předvolební kampani. Vždyť ten Karel tady čtyřicet let nežil! Vždyť s nebohým českým národem čtyřicet let netrpěl! Jistě, na rozdíl od Karla, Miloš si v letech sedmdesátých a osmdesátých užil s totalitou své. I když prameny ukazují, že nebyl, jak tvrdil, osobou nepřátelskou, nýbrž "prověřovanou". Ale budiž. Je však paradoxní, že pokud by se nakonec soudruhům po prověrkách znelíbil natolik, že by jej posadili na rychlík do Vídně a vycestovali, byl by to asi Karel, který by mu tehdy poskytl přístřeší. Prezidentovi Benešovi také nikdo v květnu 1945 nevyčítal, že si s národem neprožil to nejhorší a že si "užíval" v závětří občas bombardovaného Londýna.

Nenávistné kampani nakonec neušla ani paní Therese Schwarzenbergová. Paní Lívia Klausová si posteskla, jak by se jí příčilo, kdyby první dáma nemluvila česky. Paní Therese sice nenápadně oponovala, že se ráda česky naučí. Ale je zřejmé, že hlavním poselstvím výtky paní Lívie nebyl zřejmě jazyk, ale skutečnost, že paní Therese není Češkou. Nebo alespoň nějakou Slovankou, když už sama Lívia je slovenského původu. Jak by se asi na podobný argument zatvářil tatíček Masaryk, jehož manželkou byla Američanka? Paní Therese však zůstává skutečnou dámou. Přes veškeré výpady se Blesku svěřila, že Lívii považuje za skvělou ženu. Asi ji hned tak někdo neurazí.

Se svou troškou do mlýna nakonec přispěchal i sám Miloš, když jako fundovaný genetický specialista národu sdělil, že knížata zdegenerovala. Jsem zvědav, jak bychom zaplesali, až by podobný poznatek zopakoval, lehce osvěžený becherovkou, jako český prezident ve formě bonmotu do očí princi Charlesovi nebo třeba lichtenštejnskému knížeti Hansi Adamovi II v rámci vylepšování vzájemných vztahů.

Co naplat, že po každém lživém útoku se Miloš většinou omluví, že on to tak nemyslel. A přitom ví, že každá jeho lež či polopravda zůstane v hlavách voličů a jeho omluva zanikne v dunění tamtamů jeho podporovatelů.

Po prvním kole prezidentské volby jsem se radoval, že na tom nejsme jako národ tak špatně. Vybrali jsme si postarší pány, kteří, ať vyhraje kdokoliv, nám ostudu ve světě neudělají. I když jeden žbrblá a druhý občas příliš bonmotuje.

Po uplynulém týdnu však začínám mít obavy. Obavu, že budeme mít za prezidenta někoho, kdo se neštítí pro vlastní prospěch zapřít svou inteligenci a vytahovat demagogické poučky a příměry. Obavu, že budeme mít za hlavu státu někoho, komu se nepříčí oblbovat národ. Obavu, že náš prezident uprostřed vážné debaty v Evropské radě opět vytáhne bubáka z hloubky českých dějin a nazve jej národním zájmem.

Vím, že Čechům se líbí hrdinové lidoví, od podlahy. Obraťme se však do historie, kde tak rádi hledáme příměry. Pánové prezidenti Masaryk a Beneš nebyli zrovna bodrými staříky s lidovým humorem. Byly to osobnosti, které studovaly a dlouhodobě pobývaly v zahraničí. Osobnosti, které už nám sice opět pomalu raší i v naší post-sametové demokracii, ale ještě nedospěly. Nevýhodou železné opony bylo, že bránila schopným lidem získat mezinárodní nadhled studiem a pobytem v zahraničí, aniž by se tam museli nedobrovolně vystěhovat. Proto naše generace aktivních moudrých kmetů či kmetek čítá jen velmi málo takových, kteří by měli zkušenosti a rozhled pánů Masaryka a Beneše a zároveň neztratili kontakt s každodenní českou realitou.

Karel v tomto ohledu pro mne od počátku představoval luxusní nedostatkové zboží. Ale ani Miloše jsem nezatracoval. Chtělo se mi totiž do minulého týdne věřit, že v době internetu jeden nemusí tak trajdat po světě, aby jeho mysl vyvázla z úzké kolébky české kotliny. Bohužel jsem se mýlil. Ani čerstvý vzduch na Vysočině patrně neduje natolik silně, aby vyvětral z Milošovy hlavy bubáky české malomyslnosti.

Volba prezidenta se tedy opět stala volbou našeho vlastního předobrazu v očích sousedů a světové veřejnosti. Vyhraje předobraz Čecha hrdého, vzpurného, sebestředného, a proto často nepochopeného a občas i vysmívaného? Nebo předobraz Čecha hrdého, ale skromného a sebekritického, Čecha s mezinárodním a historickým nadhledem, Čecha, který ví, že český národní zájem se nejmenuje Bílá hora či Benešovy dekrety, a má odvahu to spoluobčanům vysvětlit. Čecha, který z komára neudělá velblouda jen proto, aby se dostal na stránky mezinárodního tisku…

Jinými slovy – měl by budoucí prezident naší republiky být věrným obrazem Čecha každodenního nebo ideálem Čecha neobvyklého, průměrnosti se vymykajícího?

Odpověď je na nás všech. Já jsem idealista, výplod městské liberální mládeže.

Jsem tedy pro to dát na pět let šanci Karlovi.