Jsem hrdým občanem Evropské unie. Možná jedním z mála. Ale já to tak cítím. V sobotu bych měl jít volit svého zástupce do jediného orgánu Unie, na jehož složení mám bezprostřední vliv. Již podruhé. Má volební místnost se shodou okolností nachází ve třídě, kde jsem kdysi začínal svou téměř dvacetiletou školskou odyseu jako vyjukaný prvňáček. Je milé se tam po letech vracet. Když už ne pro ty kandidáty a jejich strany, tak alespoň pro ten vábivý pocit vzpomínek na dětství. Jenže ode dveří mého bytu ke dveřím volební místnosti je to nějakých 1325 km cestou necestou.
Předtím mi to vždy nějak na ten volební víkend vyšlo. Nebo mě nechali odvolit na ambasádě. Tentokrát bohužel ne. A tak dumám, zda narychlo vytáhnout patnáct tisíc korun z peněženky na letenku a vydat se zachraňovat evropskou demokracii svým hlasem hrdého občana a nebo se přerodit z občana českého s evropským cítěním na skutečného občana evropského a jít volit někam blíže ke svému bytu. I na to mám jako občan Unie právo. Konec konců jsem paty z Moravy vytáhl již před deseti lety, tak proč stále strkat čenich do věcí, po kterých mi nic není. Skutečně není?
Před několika týdny jsem Česko navštívil. Měl jsem podiskutovat se studenty na své střední škole o jejich zájmech a o jejich vyhlídkách a možnostech v té naší Evropě. A o budoucnosti Evropy. Diskuze se příliš nerozvinula. Možná to bylo tím koncem roku. Možná jsem to vzal za špatný konec já. Obecná evropská témata se čerstvých plnoletníků jakoby netýkala. Nevnucoval jsem jim je. Budoucnost je však také příliš nezajímala. Nemyslím tím budoucnost Evropské unie či lidstva, ale budoucnost takovou tu obyčejnou lidskou – tu jejich. Tu prostou budoucnost svého já: kde budu, co budu, s kým budu a případně za kolik.
Byl jsem z toho trochu smutný. Ale nebral jsem to jako ztracený čas. Jen jsem si uvědomil, jak je někdy těžké spojovat se přes půl generace, natož tak přes celou. A cestou domů (do toho prastarého domova naproti mé základní školy) jsem se díval kolem sebe. A viděl plakátky různých barev. A každá barva říkala něco jiného. Oranžová tvrdila: nevolte modrou. Modrá pak: nevolte oranžovou. Nakonec mě nejvíce pobavilo heslo: „Ne modrou šanci. Ne oranžovou naději. Volte červenou jistotu.“ Proč tam třešínkáři napsali „červenou“ a ne „rudou“, nevím. Ale každopádně mě rozesmáli. Vůbec celá ta česká předvolební kampaň se rozplývala do jakéhosi duhového paintbalového souboje, z něhož trčelo heslo: „Nevolte!“
Už tehdy jsem si uvědomoval, že by se mi tentokrát šlo k volební urně v mé základní škole ztěžka. Kampaně rychlotepaných „evropských“ stran se jaksi nechytají – ani obsahově, ani barevně. Vždyť přece i barvy jsou na české politické scéně rozdány. Modrá, oranžová, rudá, černá i zelená již mají své stálé uzurpátory. A kdo by se vydal do voleb s růžovou? Na ostatní jakoby vybyly jen odstíny. A za tu hru barev bez obsahu mi ta tradiční vzpomínková výprava do mé první třídy nestojí. Připadal bych si jako na předvánočních nákupech před třiceti lety, kdy obchody s konfekcí nabízely samé nudné modely, takže módymilovný člověk si nemohl vybrat a radši si upíchnul něco doma podle západního žurnálu.
Je pravda, že stále ještě mohu volit menší strany, vonící novotou a zářící jasným eurooptimismem či naopak eurorealismem, vesměs hezky namodralé se zlatými hvězdičkami či roztomilými rohatými zvířátky. Ale ani u těch zásadní názorovou různorodost necítím. Jsou buďto postaveny na jedné či dvou výrazných osobnostech, které ale stranu nedělají, nebo se soustředí na jeden mystický megaproblém, jakým je Lisabonská smlouva, a zapomínají, že život není jen o mysticismu a volebních heslech (spíše se obávám, že to vědí velmi dobře, a o to méně jim vidíme do karet). Navíc jsem přesvědčen, že na mém hlasu ulpělo prokletí. Proč by jinak strany, kterým jsem dal v uplynulých patnácti letech hlas, vždy následně tak záhadně z velké politiky zmizely? (Tedy kromě republikánů, těm musel dát prokletý hlas někdo jiný.)
V Belgii je z mého pohledu předvolební atmosféra senzační. Poštovní schránka se mi denně plní pestrými brožurkami, v nichž se usměvaví kandidáti (převážně ženy, a to bez toho, aby tento rys jejich kvalit jakkoli daná strana zvýrazňovala) předhánějí, kdo udělá pro voliče více. Ani nevím, kdo stojí proti komu. Jako by to bylo jedno: hlavně pojďte volit, někoho z nás vyberte a všem nám bude krásně. Ale i to má háček. V Belgii se volit musí, jinak hrozí pokuta. Jednou zaregistrovaný, navždy upsaný a k urnám hnaný.
Navíc, volit v Belgii, to není jen o politických idejích. Je to také o otázce, zda se cítím více Valonem či Vlámem, i když můžu být Evropanem sebevíc. Každá pidistranička má tady pidisestřičku, která není tak úplným dvojčátkem. Takže se z toho neznalému motá hlava. A každý kandidát má také to své máslo na hlavě. Takže tu a tam (zpravidla denně) se udivené voličstvo dovídá z médií, kde si kdo co ukradl, na svou sekretářku neslušně sáhl či pusu na špacír si pustil. A to ve dvou jazycích. Asi právě proto je ta belgická kampaň tak roztomilá a příjemná pro duši neznalého – aby tu povinnost volit lidem ještě více neztrpčovala.
Ani se nedivím, že pan prezident došel k závěru, že Evropský parlament je instituce zcela zbytečná a že takové shromáždění výletníků z národních parlamentů, jaké mají v jiných mezinárodních organizacích, by bohatě stačilo. A navíc by to přispělo ke snižování demokratického deficitu Unie. Jinými slovy, nikdo by panu prezidentovi nejezdil z Bruselu na Hrad neslýchaně nadávat, jako si to někteří rádobyzvolení evropští poslanci dovolovali v končícím volebním období.
Jenže pan prezident opomněl dodat, že Evropský parlament již dávno nemá v rozhodovacích procesech Unie nesmělý hlásek klábosilů, jaký míval v letech sedmdesátých a osmdesátých. Opomněl dodat, že i před ratifikací Lisabonské smlouvy je na Evropském parlamentu, aby řekl, jak mnoho oxidů uhlíku mohou vyfukovat naše automobily, kolik peněz půjde na stavbu našich mostů a dálnic, jak vysoké budeme platit DPH za chleba a máslo, zda vás odseknou od internetu za stažení oblíbené písničky nebo jestli se Chorvatsko či Turecko stanou dalšími členy Evropské unie. Opomněl dodat, že bez Evropského parlamentu by toto rozhodování opět zcela spočívalo na bruselských úřednících a ministrech národních vlád, kteří se tu a tam v Bruselu objeví.
Zrušit Evropský parlament za současné situace by bylo asi stejné, jako vystěhovat dvě stě devadesát jednoho poslance a senátora z těch krásných paláců na Malé Straně a nechat místo nich rozhodovat o našich daních a životech sbor krajských hejtmanů a tisíce úředníků ministerstev. Jsem si jistý, že by se panu prezidentovi taková demokracie v republice pramálo zamlouvala. Věřím, že pan prezident přes všechna varovná slova v sílu demokracie na jakékoli úrovni pevně věří a stejně tak v dodržování mezinárodních závazků České republiky.
Prvního května roku dvoutisícího čtvrtého vstoupila Česká republika do Evropské unie. Tehdy pan prezident hlasitě neprotestoval. Právě naopak – přes původní diplomatická ujednání a k lehkému úžasu řeckých organizátorů se o nějaký ten rok dříve sám vydal do Atén, aby odhodlání českých občanů přistoupit k Evropské unii stvrdil na příslušné dohodě vlastnoručním podpisem. Nedílnou součástí té dohody byly i smlouvy a akty, které od roku 1979 zakotvují Evropský parlament jako jediný orgán Unie přímo volený jejími občany. Jako orgán, který právě z důvodu svého jedinečného mandátu s každou úpravou křehkých rozhodovacích pravomocí posiluje svůj vliv.
Je pravdou, že politické strany, a nejen ty české, si tento aspekt voleb do Evropského parlamentu zatím neuvědomily. A proto jsou to paradoxně právě samy politické strany, jež svým vystupováním popírají veškeré osvětové úsilí Evropského parlamentu, který se úpěnlivě obrací na Evropské občany. Ne proto, aby si snad přihříval kašičku vlastní důležitosti, jako to některé instituce rády dělají, ale právě proto, aby informoval občany o skutečném stavu věcí. Evropský parlament má již dávno tu moc změnit vůli bruselských úředníků i zákulisní pakty národních vlád. A nepotřebuje k tomu osamělé mohykány národních zájmů.
Český volič si musí uvědomit, že volby, které proběhnou tento pátek a sobotu, sice nejsou o tom, zda budeme či nebudeme platit třicet korun u lékaře. Či o tom, zda prodáme či neprodáme letiště v Ruzyni. Nejsou o tom, zda se zvýší či nezvýší přídavky na dítě. Nejsou ani o školném na vysokých školách. Ani o tom, zda zvítězí pan Paroubek, pan Bursík či pan Topolánek, oranžová, zelená či modrá chobotnička. Ale že přes to všechno: Tyto volby nejsou zbytečné. Nejsou přízemní, nejsou ryze české ani vajíčkové. Jsou jiné. Jsou evropské.
Možná, že dvaadvacet poslanců mezi více než sedmi sty není mnoho. Ale pokud se nám podaří mezi těmi dvaadvaceti poslat do Štrasburku a Bruselu alespoň dva či tři, kteří budou umět naše obavy a tužby dostatečně vysvětlit a obhájit, kteří budou umět najít společnou řeč s kolegy z dalších šestadvaceti států ve třiadvaceti jazycích a budou za to oceňováni nejen voliči českými, ale třeba i francouzskými, estonskými nebo italskými, ani jeden český hlas nebude nazmar. Ve všech státech Unie panují mezi lidmi stejné obavy jako u nás. Stejná nervozita. Voliči se obávají o smysl svých hlasů. A proto raději nejdou k volbám. Kandidáti se bojí, co v tom Bruselu budou nakonec dělat – a tak se raději rýpají v místních problémech. A všichni pak svorně klejí, co si to na ně ten Brusel zase připravil. Ale najdou se i výjimky – ve všech stranách, mezi všemi voliči.
V sobotu bych měl jít volit. Ale už vím, že svou první třídu tentokrát neuvidím. Možná příště. Ale věřím, že mnozí z vás do svých škol vyrazí. Ne jen tak z nostalgie. Ne jen tak ze zášti – hodit si další pomyslné vajíčko na tu či onu barvu. Ale proto, aby Němcům, Polákům, Rakušanům, Slovákům, Britům, Francouzům a ostatním Evropanům ukázali, že Čechům není jedno, kdo za ně v Bruselu rozhoduje. Že Češi nejsou jen národem Švejků, Kafků, Entrop, úřednických vlád a levného piva. Ale vyspělým a hrdým národem, který má Evropě co říci, i když zrovna nevykonává předsednictví či neorganizuje mistrovství světa. Protože bez ohledu na to, které straně jej dáte, váš hlas nepropadne.
Zůstane hlasem, který říká, že vládu věcí svých nepřenecháváte těm v Praze či v Bruselu. Bude jasný signálem, že si přejete Evropu demokratickou a ne Evropu prezidentů, ministrů a úředníků. Děkuji, že tentokrát to budete říkat i za mne.
Brusel, 4. června 2009
