Nevěřícím Tomášům

Bylo rozloučení s Václavem Havlem důstojnou tečkou za jeho životem nebo jen dalším nepodařeným maločenským furiantstvím?

Ještě neutichly ozvěny zvonů svatovítské katedrály a nevychladl popel pana prezidenta a již se objevily první stíny (nebo snad jiskřičky?) pochybností. Pochybností o právě prožitém. Pochybností o nás samých. Jak jinak? Dralo by se na jazyk to povědomé vysvětlení: maločešství... Ale nebyl by to opět jen schematismus?

Novináři zatím stihli vyzpovídat váženého pamětníka pana Adámka, který toho zažil již skutečně mnoho, včetně tolikrát omílaného pohřbu pana prezidenta Masaryka. Tehdy prý Praha praskala ve švech. Ne jako nyní, když pohřbívali toho Havla... A navíc: chuchvalce prachu na kůru, kde se – jako na neštěstí – srotili všichni pozvaní novináři (viz ZDE). Řady prázdných židlí ve svatovítské katedrále, která měla být tak plná, že nevybylo místo ani na prince Charlese... Vládní speciály nenabraly domácí ex-disidenty (viz ZDE). A církev si přivlastnila Havla, který snad ani nebyl křesťan (viz ZDE).

Při utvrzování pana Adámka, že při pohřbu Masaryka bylo v Praze mnohem více lidí, než při pátečním pohřbu Václava Havla, se mi vybavil jiný, pravda poněkud úsměvnější příběh. Asi před rokem slavil můj starý dobrý americký kamarád narozeniny. Pozval jsem ho v New Yorku v den jeho narozenin na snídani. Kamarád ale ani po snídani nikam nepospíchal. A tak jsme si prohlédli fotky z našich společných cest. Něco jsme pojedli a popili v mém skromném příbytku v Harlemu. A on mi nadšeně ukazoval, kolik desítek lidí – prý kamarádů – mu popřálo na facebooku. Ale stále nikam nepospíchal. Nesměle jsem se proto zeptal, kdeže jsou ty desítky kamarádů, kteří mu tak srdečně blahopřáli.  Prý nemají čas. Ale, že prý organizuje na svou oslavu snídani následující sobotu a pozvánku již vyvěsil (na facebooku) a spousta lidí potvrdila (na facebooku) svou účast. A tak jsem jej poprosil, ať mi pozvánku pošle také (emailem, jelikož na facebooku nejsem), že rád přijdu. A nakonec jsme strávili jsme docela hezký den - sami. Následující sobotu jsem se vydal na jeho narozeninovou snídani. Dorazil jsem sice se zpožděním, ale jako první. Kamarád přišel o pár minut později s ještě jedním známým – který, jak se záhy ukázalo, taky nebyl na facebooku. A tak jsme se u dlouhého stolu 'tlačili' celkem tři. Ti facebookoví kamarádi zase nějak nedorazili. Tedy, ano, po hodině a půl nakonec přišli tři, ale u dlouhého rezervovaného stolu bylo stále místa habaděj.

A co má tenhle možná poněkud nemístný příběh co dělat s pohřbem pana prezidenta? Jen ukázat, že doba se změnila. V roce 1937 možná Praha praskala ve švech. V roce 2011 však pohřeb pana prezidenta nebyl jen několikatisíchlavým průvodem od Pražské křižovatky na Hradčany nebo hloučků stovek lidí postávajících v pátek v mrazu před obřími obrazovkami na Hradčanském náměstí. Byl i pietou vyjádřenou stovkami tisíc, ne-li miliony lidí, které se průvodu i pohřbu účastnily prostřednictvím televizních obrazovek nebo přímých přenosů na internetových stránkách českých televizí či CNN, BBC nebo France 24. Které páteční minutou ticha uctily jeho památku uprostřed předvánočního shonu na ulicích, v nákupních centrech, ve vlací, tramvajích či autobusech. Praha možná nepraskala ve švech. A řady židlí ve svatovítské katedrále možná zůstaly prázdné. Ale přesto Havlovi přátelé vážili dlouhou cestu, aby pobyli pár desítek minut v blízkosti rakve s jeho ostatky. Přesto tisíce lidí vyrazily do mrazivých předvánočních pražských ulic, aby mu vzdaly hold. A přitom stačilo jen poslat pozdrav na facebooku. Nebo soustrastný telegram.

Ano, jsme svědky tvorby kultu osobnosti. Kultu, kterému se pan prezident bránil. Ale ubránit nemohl. A kritiky a pochybovačství jsou jen bezděkou marnou snahou tvorbě kultu zamezit. Nebo jej alespoň zpomalit. Odtud ty tucty historek v novinách o Havlovi bouřlivákovi, bodrém sousedovi (viz ZDE), dramatikovi, režisérovi, tom trochu jiném prezidentovi. Ta všelikost zjevení jakoby se snažila potlačit jeden obraz – obraz Havla státníka. Dlužno povědět, že ač se sám Havel ve své nepředstírané skromnosti tvorbě jeho kultu podvědomě vzpíral – on sám jej uvážeností svých činů, jak se z četných výpovědí jeho spolupracovníků ukazuje, zároveň cílevědomě přiživoval (viz například ZDE). A nebezpečí vycítil i pan prezident Klaus, který ve svém smutečním projevu vyslovil obavu a přání, aby Havlovo dílo a odkaz nebylo “zplošťováno či deformováno, a tím znehodnocováno.” (celý projev viz ZDE) Obavu z toho, aby se pravdoláskovectví či havlismus, jak výroky svého předchůdce někdy rád označoval, neproměnil z několika výroků jeho myšlenkového soka v jeden z nových ismů, proti kterým tak rád brojí. Aby se názory ctěného intelektuála, s nimiž lze tu a tam polemizovat, neproměnily v myšlenkový proud strhávající další a další nadšence a podemílající Klausovo racionální vidění společnosti založené na postulátu svobodné volby a volného trhu.

Politiků jsou v naší malé republice tisíce. A slovo politik se stalo téměř pejorativem. Státník je však zjevení výjimečné. A osobnost státníka, který se přímo účastnil na tvorbě nové státnosti, je o to výjimečnější. A osobnost, která se v průběhu svého života stala vtělením nejvyšší státní instituce, měrkou způsobilosti adeptů v dané státní funkci obstát, je zjevení nevídané nejen v českých končinách, ale i v šíravách evropských či zámořských. K tomu je třeba nejen osoby výjimečných vlastností, ale rovněž jedinečné dějinné příležitosti tyto vlastnosti ukázat. Prezident Masaryk byl typem takovéhoto státníka. A Havel se jím dneškem stal. A nejen Češi, ale i Evropa potřebuje osobnosti opředené kultem.

Jeden můj profesor (předznamenávám, že židovského vyznání) otázku víry v osobnosti a instituce uvádí na prostinkém příkladu. Tvrdí, že není důležité vědět, zda Ježíš skutečně po vodě kráčel či nikoliv. Je důležité, jaké množství lidí této skutečnosti věří. Společenství lidí potřebuje určité nezvratitelné důkazy zázraku. Jelikož takové zázraky jim dávají sílu překonat každodenní útrapy. Nalézt v sobě to lepší, silnější já. A není náhodou, že arcibiskup Duka přirovnal život Václava Havla k zázraku. Je zřejmé, že i pan arcibiskup si své vzpomínky trochu přikrášlil. Ještě v neděli tvrdil, že Václav Havel na něj při jednom z jejich posledních setkání spiklenecky pomrknul a zašeptnul: “My přece víme, že on je...” Což jsem si v tomto kontextu vykládal spíše jako smíření agnostika s dogmatikem, jako přátelské popíchnutí mezi intelektuály rozdílných názorů na víru a její institucionalizaci – jako prostinké uznání skutečnosti, že ač může víra nabírat rozličných podob, je důležité, že lidé v něco věří. Ve svém smutečním kázání však pan arcibiskup pouze lakonicky konstatoval, že Havel při jejich posledním setkání řekl, že ON JE. Čímž situaci značně schematizoval. Stejně by asi dalajláma mohl tvrdit, že Havel je přesvědčeným buddhistou. Ale netvrdí. Nemá důvod. Pan arcibiskup však dobrý důvod má. Havel se po smutečním týdnu dočkal znovuzrození. Ze zábavného intelektuála se stal symbolem. Nebo lépe řečeno, stal se součástí diadému symbolu české státnosti – podobně jako svatý Václav, prezident Masaryk nebo dobří neznámí lidé, kteří nezištně dávali své poslední šperky na stavbu Národního divadla.

Petr Uhl měl jistě pravdu, že pohřeb žádného českého či československého prezidenta nebyl nikdy spojován s žádnou z církví (viz ZDE). Jak by také mohl. Těžko si představit, jak by Čechoslováci přijali církevní pohřeb svého prvního prezidenta v době, kdy církev, zejména ta katolická, byla ještě symbolem starého Rakousko-Uherska. A jak by asi vypadal projev soudruha prezidenta Gottwalda přednášený nad rakví pana prezidenta Beneše z předoltáří jednoho z pražských kostelů? Nemluvě o pohřbech všech jeho následovníků, soudruhů prezidentů. Ale není již čas vymanit se z dob bezduchých slavností v bezforemných sálech betonových kulturáků potažených červeným suknem? Zasloužil by si snad Václav Havel pohřeb na Letenské pláni nebo na Strahovském stadionu, kde by jakoukoliv duchovnost překryl politický formalismus a rádobyvlastenectví? Na chrám svatého Víta nelze pohlížet jen jako na obyčejný svatostánek katolické liturgie. Vždyť sám chrám jako takový patří státu. A více než prostým místem pro slavení mší se stal jedním z hlavních symbolů duchovního rozměru českého národa a jeho tradic. A Václav Havel si duchovní rozměr rozloučení s ním zasloužil.

Díval jsem se v průběhu mše za pana prezidenta na letmé záběry zahraničních státníků (nebo možná jen politiků). A bylo mi jich trochu líto. Nejspíše z technických důvodů neměli vážení zahraniční hosté k dispozici simultánní tlumočníky. Jen program a možná překlady několika projevů. Mohli tedy porozumět jen zlomku toho, čemu porozuměl každý tetelící se řadový občan v předhradí. Mohli jen vychutnávat tóny Dvořákova requiem a malebnost toku pro ně bezobsažných zvuků ozývajících se z úst rozličných řečníků. Ale ta dětská rozpačitost v očích Sarkozyho, Barossa či Billa Clintona neplynula jen z neznalosti české mluvy. Mnozí z nich si museli uvědomit, že boj, který Havel vítězně a se ctí dotáhl až do konce, je teprve čeká. Že Evropa i svět se právě nacházejí v dalším dějinném momentu, které teprve hledá svou osobnost. Svého státníka.

My, Češi, se za průběh uplynulého smutného týdne skutečně nemusíme stydět. Můžeme jen s úžasem konstatovat, že jsme rozloučení s panem prezidentem zvládli se ctí. A dík za to tentokráte patří i politikům, do kterých se rádi opíráme: panu prezidentu Klausovi, vládě, státním úředníkům (o českém organizačním zázraku viz například ZDE). Kdo by si před týdnem pomyslel, že v předvečer Štědrého večera uvítá Praha takové množství osobností současného světa. Že je uvítá a udiví. A stačilo jen málo. Dát trochu průchodu české hrdosti bez strojeného patosu a nabídnout návštěvníkům bez zbytečného ostychu to, co víme, že je v české kotlině nejlepší. Pohled na Prahu, Dvořákovu hudbu, upřímnost a jméno Václava Havla. Nepotřebovali jsme štkající dělnice v ulicích či historku o hrdinném skonu uprostřed usilovné práce pro lid ani prosklenou rakev a dvě stovky kamionů s čínskými květinami jako velký korejský vůdce Kim. Štkaní bylo poklidné, svíce a květiny v ulicích byly nepotěmkinovsky skutečné, průvody byly přirozeně spontánní a historka o skonu z úst zbožné sestry Veritas Holíkové tak prostinká, že by ji ani sebevětší dramatik nevymyslel. Žádný pompézní nacionalismus, nýbrž projev pokorného českého vlastenectví otevřeného Evropě a světu.

Pohřeb státníka není vítězstvím hokejistů v Naganu. Nikdo nám nepředá medaili za nejlepší smuteční průvod století, aby stvrdil naši výjimečnost. Proto se samozřejmě najdou stovky nevěřících Tomášů, kteří budou pochybovat, že jsme důstojné rozloučení zvládli. Budou hledat klišé a zádrhele. A tak je to i nejspíše správné. Stejně jako se od tatíčka Masaryka traduje známé přikázání: “Nebát se a nekrást,” bude se od prezidenta Havla přidávat: “...a vždy o své výjimečnosti pochybovat.” A tyto pochyby nejsou výrazem jakéhosi “maločešství”, ale pokory. Pokory, která bezpochyby náleží k odkazu Václava Havla.

Čest jeho památce! A hodně zdaru do Nového roku těm, kteří pochybují, i těm, kteří ještě pochybovat nezačali.