Li-sa-bon - dětská hříčka na sedm písmen?

Podle pana prezidenta je každému prvňáčkovi jasné, že Lisabonská smlouva byla minulý pátek v Bruselu změněna. A proto by měla být všude (rozuměj v Česku) znovu podrobena ratifikačnímu procesu. A proto je Lisabon vlastně mrtvý. A proto jsem bohužel asi nevychodil první třídu.

Na úvod se všem rychločtenářům a milovníkům ultrakrátkých pokřiků "Jsem pro!" - "Jsem proti!" omlouvám, že tentokráte mi řešení dětské hříčky pana prezidenta zabere poněkud více odstavců. Pro ty zvídavější pak předestírám, že jsem do příspěvku doplnil pár odkazů na zmiňované dokumenty v češtině - takže stačí jen kliknout, pročíst a učinit si vlastní názor.

Vzpomínám si, že když byla Lisabonská smlouva ještě v plenkách, skoro jsem se modlil, aby ji neschválili. Ne protože posiluje pravomoci bruselských ouřadů a obrušuje hroty suverenity členských států. Spíše z opačných důvodů. Protože rozmělňuje to málo silných jasně vymezených pravomocí, které vykonávala Evropská společenství od svého zrodu, v břečce méně zřejmých pravomocí a polopravomocí, bez nichž by se Evropská unie nejspíše obešla. Protože je navíc rozmělňuje v jazyce, nad kterým se hlava zatočí nejen pokojnému občanu z ulice, ale i ostřílenému právníkovi z bruselské kanceláře.

Ale budiž. Soukolí vymyšlené pro poválečnou Evropu let padesátých se začínalo převratnými událostmi konce druhého a počátku třetího tisíciletí zadrhávat a nebezpečně přehřívat. A mnohdy nedocvaklo tak, jak by svět a hlavně sami Evropané očekávali. V Srebrenici, v Kosovu, v Iráku... A tak jsem se smířil s tím, že jestli chceme, aby Evropská unie byla brána jako rovnocenný partner té unie severoamerické či unie ruských stepí, budeme muset začít u tohoto ne nejzdařilejšího výplodu evropských zákonotepců. A skrytě přitom doufat v jasnější mysl příštích pokolení.

Irské NE přišlo trochu jako překvapení. Irsko bylo zářným příkladem státu, pro který byla Evropská unie s pravidly volného pohybu a otevřenou dlaní strukturálních a jiných fondů hotovým požehnáním, ne-li spasením. Z relativně chudého zemědělského ostrova se vyšvihlo na špičku statistik členských států s nejvyšším příjmem na obyvatele. A tak logickou otázkou ze strany ostatních partnerských států bylo: PROČ?

Na tuto prostou otázku dalo Irsko ústy svého premiéra jasnou odpověď na zasedání Evropské rady v prosinci 2008. Zaprvé, Irové mají obavu o svou tradiční vojenskou neutralitu - a to i v době, kdy si atomovou bombu umí pomalu poskládat kdejaký ňouma, který pivo, včetně toho irského, z náboženských důvodů nepije a utkvělou představu dokonané svaté války sotva kdy vymění za krásy zeleného ostrova se spoustou křesťanských kostelů a skotačících rusovlasých děv. Zadruhé, Irové mají obavu o tradiční rodinu - bojí se potratů, homosexuálů a jiných zvráceností. Zatřetí, Irové mají obavu o své daňové výhody, kterými lákají do země investory na úkor členských států s přísnějším daňovým režimem. A konečně za čtvrté, Irové by přivítali jednoznačné potvrzení, že Unie přikládá velký význam sociálnímu pokroku, ochraně práv pracujících, veřejným službám a tak podobně.

Někde v kuloárech pak proklouzl ještě jeden nepatrný požadaveček - Irové mají strach, že přijdou o svého komisaře.

Rozhodnutí Evropské rady přijaté minulý pátek na jejím posledním zasedání pod taktovkou českého předsednictví si klade za cíl vyvrátit obavy irského lidu z nové neznámé smlouvy a jejího dopadu na jejich běžné životy. Ne tedy změnit stávající text smlouvy k obrazu irskému, jak by se z reakce pana prezidenta a mnohých komentářů o Fischerově šalamounství mohlo zdát, ale spíše dát odpovědi na otázky položené irskými voliči.

V rámci závěrů zasedání Evropské rady byly ohledně Irska přijaty dokumenty tři. Samotné "rozhodnutí hlav států nebo předsedů vlád 27 členských států EU zasedajících v Evropské radě ve vztahu k obavám irského lidu týkajícím se Lisabonské smlouvy", které se snaží vyvrátit tři prvně jmenované obavy - o neutralitu, rodinu a daně. Dále "slavnostní prohlášení o právech pracujících, sociální politice a dalších otázkách", kterým se Irům formou výčtu práv zakotvených v Lisabonské smlouvě dává jednoznačného potvrzení, že Unii jde skutečně o sociální pokrok a práva pracujících. Dotřetice pak bere Evropská rada na vědomí "Prohlášení Irska", které se zabývá výhradně otázkami irské (ne)účasti na vojenských operacích Evropské unie.

Co tedy obsahuje to tajemné "rozhodnutí", kterým se evropská politická špička snaží uplatit neoblomného irského voliče? Rozhodnutí, o němž pan prezident prohlásil, že je mezinárodní smlouvou politickou podléhající schválení parlamentu a ratifikaci prezidenta republiky.

Má v podstatě tři části, které ustavení Lisabonské smlouvy vykládají, aniž by na ni měnili čárku. Vím, tohle polopatické vysvětlení zavání eurooptimistickým populismem - a právně lze čárky měnit, aniž se čárka pohne. To přece ví každý prvňáček.

V první části je Irský volič utvrzen v tom, že ustanovení irské ústavy týkající se práva na život a ochrany rodiny nejsou Lisabonskou smlouvou dotčena. Konkrétně není narušeno právo na ochranu života nenarozeného dítěte s ohledem na rovnoplatné právo matky na její život. Přičemž tím není omezeno právo matky najít si na stole irského gynekologa potratovou kliniku ve Velké Británii a vydat se na malý prachneromantický výlet do království Jejího Veličenstva. Dále je uznáno, že v Irsku má prvotní postavení ve vzdělávání rodina a žádný rodič nemůže být nucen posílat dítě do státních škol s výjimkou případů, kdy rodiče z fyzických nebo morálních důvodů výchovu svým dětem poskytnout nemohou a stát má pak jako garant tohoto veřejného statku povinnost rodinu zastoupit. V neposlední řadě je zaručena autonomie církví a zásada nediskriminace škol zřízených rozličnými církvemi, přičemž dítě může školy financované z veřejného rozpočtu navštěvovat i bez toho, aby chodilo na náboženskou výchovu.

Skutečnost, že každý členský stát má právo rozhodovat o tom, zda jeho občanky mají právo na potrat či nemají a zda církevní školy mají nárok na podporu z veřejných rozpočtů, v Bruselu skutečně nemá nikdo zájem zpochybňovat.

Ve druhé části jsou občané všech členských států utvrzeni, že Lisabonská smlouva nemění nic na pravomocech Evropské unie v oblasti zdanění. I zde si členské státy daly při přípravě Lisabonské smlouvy setsakramentský pozor, aby ani slovíčkem nerozšířily stávající pravomoci, i když by o to Komise velmi stála. Jde přece o jejich peníze.

Ve třetí - nejdelší a z hlediska evropských politiků nejožehavější části - je irský občan utvrzen v tom, že neutralita Irska není dotčena a že jakýkoli členský stát si může určit povahu pomoci a podpory (tedy i nevojenskou), která má být poskytnuta jinému členskému státu, jenž se stal cílem teroristického útoku nebo vojenského napadení. Jasně je rovněž vyvráceno tvrzení, že Lisabonská smlouva zakládá evropskou armádu nebo povinnou vojenskou službu nebo určuje, kolik má každý členský stát vydávat peněz na obranu.

I tato část však pouze interpretuje odpovídající ustanovení Lisabonské smlouvy, která sama o sobě jasně zakotvují, že: "Společná zahraniční a bezpečnostní politika podléhá zvláštním pravidlům a postupům. Je vymezována a prováděna Evropskou radou a Radou jednomyslně, nestanoví-li Smlouvy jinak. Přijímání legislativních aktů je vyloučeno." (z čl. 24 Smlouvy o Evropské unii)

Jinými slovy, nikdo nemůže Irsku nařídit, aby porušilo svou neutralitu, pokud samo nebude chtít. Stejně jako nikdo nemůže nic takového nařídit České republice.

A o komisařích? V rozhodnutí jako takovém ani slovo. Jelikož již v prosinci se zástupci členských států dohodli, že přijmou příslušná opatření, aby zachovali jednoho komisaře pro každý členský stát. Tedy přece jen změna Lisabonské smlouvy? I tady se byla má zvídavost natvrdlého prvňáčka zklamána. Čl. 17 odst. 4 a 5 ke složení Komise v podstatě říká, že do 31. října 2014 je počet jejích členů roven počtu členských států. Od konce roku 2014 pak má Komise mít pouze takový počet členů, který odpovídá dvěma třetinám počtu členských států. Ale - Evropská rada, tedy orgán, který minulý pátek v Bruselu zasedal pod vedením pana premiéra Fischera - může tento počet jednomyslným rozhodnutím změnit - tedy například na počet odpovídající počtu členských států.

Háčkem je naopak stále platný protokol č. 10 z roku 2001, který se zabývá počtem komisařů po rozšíření Evropské unie. Tento protokol jasně stanoví, že dosáhne-li počet členských států 27 (což se přistoupením Rumunska a Bulharska stalo), bude počet komisařů nižší než počet členských států. Lisabonská smlouva tento strop tedy vlastně ruší a nebude-li přijata, některé státy o "svého" komisaře nevyhnutelně přijdou.

Ať hledám, jak hledám, ne a ne tu změnu vyžadující opětovné schválení parlamentem najít. Jsem proto alespoň rád, že pan prezident nebyl mým třídním učitelem, když já byl prvňáčkem. Jeho dětskou hříčku bych asi nevyluštil. A z první třídy asi dále nepostoupil. Alespoň bych pak ale neobtěžoval čtenáře blogů svými dlouhými litaniemi o ničem.