Co má společného vyznamenání Ctirada Mašína a osm desítek životů vyhaslých na norském ostrově Utoya? Do včerejška jsem si myslel, že téměř nic.
CTK
Záplavě Jobových zvěstí o žalostném stavu západního hospodářství a finančních trhů již po několik dnů směle konkuruje příběh bratří Mašínů. Pozoruhodné je, že příběh, který se odehrál před šedesáti lety a ve kterém přišlo o život pár lidí, přitahuje po nedávné smrti jednoho z jeho aktérů stejně, ne-li více pozornosti než běsnění samozvaného vizionáře a bojovníka za bělejší Evropu Anderse Breivika před pár týdny v Oslu.
Diskuze kolem vyznamenávání či nevyznamenávání šly poněkud mimo mě. Dokonce i to létání čtyřiceti úředníků speciálem za milión na pohřeb do Clevelandu v době hospodářské krize (viz zde) mě ze židle nenadzvedlo. I když pravda, kdyby pan prezident a pan předseda vlády zaslali soustrastné telegramy pozůstalým a tlumočili své sympatie bratrům Mašínům ústy českého velvyslance ve Washingtonu, který by do Clevelandu doletěl za menší pakatel, asi by se ušetřilo a slávy by bylo taky habaděj.
Ale článeček (viz zde), který poněkud barvitě kolem pár černobílých fotografií popisoval celou mašínovskou anabázi prostřednictvím osudů těch několika lidí, které mašínovci měli za zlotřilé pochlebovače minulého režimu hodné utracení, mě poněkud zarazil, řeknu-li to nadneseně. Až do té chvíle by mě opravdu nenapadlo srovnávat patologické vraždění úchylného Nora (viz zde) a hrdinný průlom synů prvorepublikového důstojníka a odbojáře na Západ. Jenže oni se tam ti hoši prolamovali nějak podivně. Uznávám, že je těžké vynášet morální soudy o skutcích a pohnutkách osob, které je činily, s odstupem dvou generací. Zejména pokud si sám pamatuji dobu před listopadem 89 jako selanku pionýrských táborů, odborových rekreací v Tatrách (pro rýpaly – těch Nízkých, tedy pro řádového občánka ze severu Moravy dostupnějších než Krkonoše) a jednoho přiděleného banánu a dvou mandarinek na Štědrý večer (já vím, že jablek bylo dost). Takže řekněme poněkud pelíškovsky.
Ale v jejich hrdinství mi jaksi chybělo a chybí jedno – pokora. Pokora a úcta k lidskému životu. Slovům Ctirada Mašína, která pronesl již v kmetském věku, není co dodat. Nezakrytě prohlásil (viz zde): „To, jak se píše, že jsme chtěli zbraně a nikomu nic neudělat, tak to je hloupost. Tohle jsou všechno darebáci. Na co potřebujeme zbraně? Ty jsou od toho, aby se s nima stříleli lidi, tak můžeme začít hned s těma, komu ty zbraně bereme.“ A tu jsem si vzpomněl na Breivikova slova (viz zde). On si také myslel, že ty děti na ostrově může zabíjet. Ne že by mu něco udělaly. Ne že by nějak napomáhaly budování jím nenáviděné imigrantské Evropy. Ony byly jen „nasáklé“ tou špatnou multi kulti ideologií. A proto mu jich nebylo líto. A proto mohly posloužit propagaci jeho vize.
Na rozdíl od pana ministra Vondry (viz zde) si nemyslím, že máme málo hrdinů (viz třeba zde). Jen všichni, kdo proti diktatuře proletariátu bojovali, holt kvůli tomu nezapálili Řím, takže o nich toho není moc co psát. A navíc asi většinou vyžívají někde nenápadně v Horní Dolní z valorizovaného důchodu. Takže jestli umřou, nebude kam letět speciálem. A nebude odkud přinést vlajku složenou do trojúhelníčku (viz zde). Protože my ty naše hrdiny do českých vlajek prostě nebalíme – vždyť Američani to umějí tak krásně udělat za nás. Jen si nejsem jistý, jestli by osoby, které jaksi nejsou schopny ani po letech vyjádřit jakoukoliv úctu k životům, jež zmařily, a stále melou pohádku o vizionářích, kteří spasili svět demokracie, měly být těmi pravými hrdiny. Těmi hrdiny, kterými se chceme chlubit světu. Těmi hrdiny, které by měly naše děti následovat.
Ale možná tomu jejich hrdinství prostě nerozumím jako ostatně 85% hloupých úzkoprsých Čechů a Moravanů (viz zde). A kdo ví, jestli za dvě generace nebude nějaký norský či evropský ministr obrany vyznamenávat hrdinu Breitvika, který se neohroženě postavil záplavě pochybných existencí připlouvajících na vrávoravých bárkách ze severu Afriky či propašovávaných v náklaďácích někde zpoza Uralu, a neváhal proto obrátit zbraň proti těm, jež tehdy ještě neprozřeli. Vždyť, když už máš v ruce zbraň, proč nezabíjet? Aneb, jak poetičtěji poznamenal čerstvý nositel vyznamenání Zlatá lípa in memoriam Ctirad Mašín: okecat, odzbrojit, svázat, uspat a pak oddělat. A my všichni budeme vědět, jak historicky jsme se tehdy v červenci 2011 mýlili.
