Česká advokátní komora: zločinecká organizace?

„To, že si překupníci udělali z nakoupených pohledávek byznys, je normální stejně tak, jako jiní si udělali byznys ze stovek kilometrů nejdražších dálnic v Evropě, z těžby uhlí, výroby energií, dodávek vody, likvidace odpadu apod., takový už nynější svět je.“ (JUDr. Ladislav Krym, tajemník České advokátní komory)

zdroj: denik.cz

Tato slova tajemníka profesního sdružení velké části českých právníků (celé znění dopisu viz ZDE) mě poněkud zaskočila a rozesmutnila. Jako právníka i jako člověka.

Je samozřejmě v pořádku přiznat, jaká je realita. Je rovněž v pořádku konstatovat, že inkasní agentury neprovozují protiprávní činnost. Co ale není v pořádku, je říci, že systematické využívání lidské nevědomosti a vyvíjení nenápadného psychologického nátlaku hrou paragrafů a bezobsažných právnických frází je „normální“. Taková činnost je asi totiž stejně „normální“, jako odepřít důchodci přístup na záchod, dokud si nekoupí pár ošoupaných hrnců za třicet tisíc od nablýskaného usměvavého prodejce.

A navíc – takový není jen „nynější“ svět. Takový byl svět odjakživa. Jen ten způsob zneužívání neznalosti druhých se poněkud přizpůsobuje té které době a záludně mění své podoby. V devadesátých letech minulého století bylo „normální“ skupovat za pár stovek kupony z privatizace, aby se pak rozpustily v neprůhledných firmách, které se honosily jmény prestižních amerických univerzit. Stejně tak v letech sedmdesátých bylo „normální“, že společenské výhody náležely většinou jen těm, kdo se uměli uchytit ve straně či ve vedení některé státní firmy, nejlépe pak v obojím. Co bylo „normální“ v letech třicátých a čtyřicátých v Německu netřeba připomínat. Vždyť i upalování čarodějnic ve století sedmnáctém bylo „normální“.

S větou: „Ten, kdo nectí zákon, musí počítat s postihem,“ nelze než souhlasit. Méně možná tak s tezí: „Čím je postih tvrdší, tím má výchovnější účinek.“ To je ale na odbornou debatu. V žádném případě však za postih v duchu práva nelze považovat předhazování černé ovce vlkům. Nebo by snad byla reakce pana tajemníka stejná, kdyby policisté ponechali nepozorného řidiče, který na přechodu srazil dívenku, napospas její rozlícené rodině? Nebo tehdy, kdy by se okradení vydali plundrovat příbytek zloděje hlava nehlava? Hrátky s prodejem pohledávek nejsou ničím jiným než nejapnou formou privatizace justice, která skýtá dojem, že právo stojí na straně silnějších. Inkasní agentura by asi stěží odkoupila mou stokorunovou pohledávku vůči energetické společnosti, která se o pár dnů zpozdí s vrácením přeplatku. A pochybuji, že by z důvodu desetikorunového úroku burcovala exekutory, aby zabavili její elektrárnu.

Jednou ze šokujících pravd, která je právnickým studentům vyjevena někdy v prvním semestru, je skutečnost, že PRÁVO NENÍ SPRAVEDLNOST. Právo demokratického právního státu má však i jednu chvályhodnou vlastnost – všichni by si měli být před zákonem rovni, padni komu padni. A tak následky svých nerozvážných skutků by měli nést jak vychytralí černí pasažéři, kteří neplatí pokuty, tak dopravní podniky, které nejsou schopny si zjednat pořádek a zasílat složenky na správnou adresu nebo se příliš nesnaží vymáhat pokutu předtím, než byl nárok na ni promlčen. V průběhu studia se navíc aspiranti obojího práva dozvědí, že i systém tak necitelný a nelidsky úporný, jak jen právní řád může být, si našel obezličky, aby se zdání spravedlnosti alespoň přiblížil. Takovými obezličkami jsou i zásada přiměřenosti postihu a právnická etika. Škoda, že tolik advokátů zrovna na těch přednáškách asi chybělo. K čemu by jim taky byly. Takové znalosti moc nenesou.

Zatímco na přiměřenost postihů si mohou došlápnout soudy (a k mému neskrývanému potěšení tak zřejmě již činí – viz ZDE), dohled nad právnickou etikou přísluší profesním sdružením, včetně České advokátní komory. Jedna prostinká otázka: Co se asi tak skrývá za paušálním účtováním několika tisíce korun honoráře za vymáhání pár set korunové pohledávky, o které i nepromovaný zelenáč ve třetím ročníku ví, že je promlčená? Bohulibá nezištná snaha o dosažení spravedlnosti? Nebo snad jen ta věčná, sprostě lidská snaha vytřískat prachy na všem, na čem se dá?

Neupírám samozřejmě nikomu právo vyjádřit svůj osobní postoj ke skutečnostem „nynějšího“ světa. Ale činit tak jménem instituce, která by měla dbát na to, aby činnost advokátů byla na výši nejen profesně, ale i morálně, je poněkud prazvláštní.

A jedna právnicky záludná otázka na závěr: Pokud by jednou některý soud kvalifikoval některé praktiky inkasních agentur jako trestný čin útisku či podvodu, nestala by se Česká advokátní komora díky slovům svého tajemníka zločineckou organizací?

To asi ne. Ale o etice a morálce by si mohla leda tak šeptat.