...první zpráva ostravského synka zpoza Velké Louže, kde se na stará kolena rozhodl si ještě jednou užít slastí života studentského...
...a tak jsem dorazil a nedorazil. Ale su tu...
Pravda, svůj vstup do vysněného života studentského jsem si před rokem, kdy jsem se k tomu kroku rozhodoval, asi představoval jinak. Vlhké oči přátel na bruselském letišti, vřelá objetí a utroušená štkavá slůvka jako: "Budeš nám chybět... kdy tě zase uvidíme... hlavně na nás nezapomeň..." nebo něco podobného. A já posmutnělý pomalým váženým krokem s lehkou taškou vyrážím k letadlu, které mě má přepravit do neznáma...
Jenže život je blbec (a já ještě větší). Upocený uřícený s velkým červeným kufrem (o němž jsem si nikdy nemyslel, že jej kdy použiji – určitě ne takhle na veřejnosti), naditým báglem, nabobtnalým příručním zavazadlem a přetíženou taškou s počítačem jsem si u přepážky vyslechl jen strohé: "V systému vás bohužel nemáme."
O kousek dál u letenkové přepážky pak ještě podrážděnější: "Přišel nám email od přepravce. Vaše rezervace byla učiněna falešnou kreditní kartou. Pokud chcete letět, zaplaťte 1400 euro. Hotově. Kreditku od vás nevezmeme."
Odletím vůbec?, proletělo mi hlavou. Ani jsem si neměl čas položit otázku, kde já - ostřílený cestovatel a distinguovaný evropský úředník - k takové ostudě přišel.
Jen se mi vybavila usměvavá tvář mého dominikánského kamaráda, který mi někdy před dvěma měsíci nadhodil, když jsem si stěžoval, jak jsou ty letenky drahé, že by mi to mohl zařídit přes svého bratra, který pracuje pro cestovku – o tři sta euro levněji. Řekl jsem si tehdy: proč ne? Proč by si ostravský synek nemohl koupit letenku z Bruselu do New Yorku přes cestovku v Dominikánské republice a ještě na tom vydělat. Však globalizace, ni?
Bratrovi jsme zavolali a hned navrhli nejen letenku Brusel-New York-Brusel – ale rovnou i vánoční New York – Ostrava – New York. Přece nebudu troškařit, když se naskytne taková příležitost ušetřit na studentské pivo. Pravda, trochu mě tehdy znervóznilo, když můj kamarád poněkolikráte hláskoval svou malebnou karibskou španělštinou O-S-K-L-A-V-A a pak jen rezignovaně houknul do sluchátka – přes mou zamítavou gestikulaci - „PRAGA“ ignorovavši tu ohromnou kulturní a hlavně, na české poměry, zeměpisnou vzdálenost. Odbyl mě jen pohodovým: neboj, to se zařídí později...
Necuknul jsem ani poté, co mi oznámil, že rezervace může proběhnout teprve dva týdny před odletem. Každá sranda má nějaké to riziko a pod pokličku tajných kejklů dominikánských cestovek jsem věru neviděl. Dva týdny předem jsme zavolali. Malou zálohu pak obratem zaslali. A čekali. Na mé neurvalé dotírání, kdy že už tedy obdržím tu rezervaci, mi kamarád jen s hispánským klidem odpovídal: Klídek, bratr na tom právě pracuje, za chvíli přijde email. Nepřišel. Ani v pátek, den před odjezdem.
I moji trpěliví přátelé se začali podivovat nad mým nejspíše dobře hraným stoickým klidem. Na jejich upřimně myšlené: „Těžké uvěřit, že odjíždíš...“ jsem ale už začínal odpovídat realistickým: „Také je mi to těžké uvěřit...“ - s myšlenkama upnutýma k mé emailové schránce, která marně čekala na potvrzení rezervace letenky.
V pátek ráno přišlo probuzení. Fyzické i duchovní. Z postele mě vytáhl brzký telefon od kamaráda, který se dušoval, že bratr přes veškeré úsilí nemůže zarezervovat přímý let, který jsem tři měsíce plánoval, ale že můžu jednoduše letět přes Dublin, kde si hodinku počkám, ale let bude pohodlnější a kdesi cosi. Z hodinky se vyklubalo hodinek šest, ale souhlasil jsem. Neměl jsem na vybranou. Na mé výzvy během dne pak jen reagoval podrážděným: Klid! Vždyť letíš až zítra, tak co tak vyvádíš... Tehdy jsem pochopil propastný rozdíl mezi náturou hornického kraje a ostrova s pohádkovými plážemi. A tatam byl sen o důstojném odjezdu za Velkou Louži v obklopení štkajících přátel.
Večer přišla rezervace. Ale ejhle, místo návratu 31. května 2011 se objevil návrat 31. srpna 2010... A mé typické české jméno dostalo podobnou karibskou jazykovou úpravu, jako moje rodná Osklava. Po urgenci přišla kolem půlnoci náprava: jméno vypadalo konečně stejně jako v mém pase. Jen datum návratu se změnilo z 31. na 30. srpna. Asi nějaké ty karibské kejkle, řekl jsem si a šel spat.
A pak ráno na letišti slyšel jako ve snu to: "V systému vás bohužel nemáme." Na námitku fraudulentního použití kreditní karty jsem raději nereagoval, jelikož mé historce o globalizaci by rozuměli asi stejně jako hřebík šroubováku. Raději jsem se potichu přesunul k vedlejší přepážce společnosti, se kterou jsem původně plánoval letět. K mému neskonalému údivu letenku měli – a za stejnou cenu jako před dvěma třemi měsíci. Ale tentokrát se mi zdála nějak levnější. A navíc jim vůbec nevadila moje kreditka.
Stihl jsem i vystát frontu na registraci. Přebalit spodní prádlo z červeného kufru do ve švech praskajícího báglu před očima stovek sezónních nezkušených výletníků. A s jazykem na vestě se doplahočit do letadla, které jsem si mohl registovat v klidu již před třemi měsíci na internetu...
A po vláčení padesáti šedesáti kil rozloženými do čtyřech neforemných zavazadel očistcem newyorského metra jsem se mohl usadit na místním pivu a hamburgru v poklidné brooklynské hospůdce. Nic jiného mi nezbývá. Přiletěl jsem o šest hodin dříve. Na zvonek u dveří nikdo neodpovídá. Kamarádův mobil je celý den vypnutý. Takže ani neví, že už jsem zde. Snad se to brzy doví, jinak se mi splní i sen o noci pod širákem v centrálparku. To už by bylo za jeden příliš mnoho štěstí, proto bych se raději spokojil s obyčejnou postelí.
Alespoň mám čas napsat svůj první blog z Nového Světa a začít trochu neplánovitě po deseti letech skromný život studentský.
A tak jsem dorazil, a nedorazil – ale su tu. Snad se v tom nacházejícím roce zmůžu na více postřehů z mého nového života (a to nejen ze života newyorských bezdomovců)...
(V Brooklynu, 14. srpna 2010 – někdy za večerního smrákání nad Manhattanem)
