Zahájil
jsem přípravu na další oceánské šílenství. O tom, jak první plavba probíhala,
se dozvíte v mém příspěvku. Myslím, že plavba v únoru kanálem La Manche z Normandie
kolem Bretaně, není úplně dobrý nápad.
Nová loi pro závod Transat ag2r 2008 - ATLANTIK FT - 70Phil Sharp
Jsem potěšen tím, kolik lidí si přečetlo mé zážitky z kvalifikačních závodů a vlastní regaty Transat 6,50, které jsem se vloni zúčastnil. Na další vyprávění si budete muset počkat až na vydání knížky „Dnem i nocí Atlantikem,“ kterou se chystám vydat snad před začátkem léta, aby bylo u vody co číst. Po svém úspěchu v extrémním oceánském závodě jsem si naplno užíval vřelá setkání a besedy, oslavy i ankety. Jsem normálně ješitný chlap a tak mě moc potěšilo 25. místo v hodnocení sportovních novinářů v anketě Sportovec roku. Není to zas takový zázrak, ale představa, že se přede mě dostali jen tři fotbalisté, ta mi vzhledem k propagaci tohoto sportu u nás velice hřála u srdce. Pak přišlo ocenění křišťálovým glóbem za „Plavbu roku,“ ale je ze mě i „Námořní jachtař roku“ a ve finále i „Jachtař roku.“ Je to v historii poprvé, kdy nekraluje někdo z olympijských tříd. V Plzni jsem pak přerušil kralování střelců a vyhrál i „Sportovce města Plzně.“ Prostě paráda a samá chvála. Člověku by se z toho až zamotala hlava a upadl by do idylické euforie, kdyby ale nenadešel čas na další trénink.
Můj partner ATLANTIK FT se mnou prodloužil smlouvu a já se rozhodl zamířit dál mezi absolutní světovou elitu. Jako jeden z kroků jsem si vybral závod profesionálních dvojic Transat ag2r. Ten se startuje už 20. dubna z francouzského Concarneu a cíl je na druhém břehu Atlantiku na karibském ostrově St. Barthélemy. Jede se tentokrát na deseti metrových závodních lodích s vodním balastem a veškerou elektronikou. Tak bude možná komunikace i s pevninou a o to více se bude pracovat na meteorologickém vývoji a následné strategii. Jako svého spolujezdce jsem si vybral britského závodníka a vítěze závodu Route du Rhum, Phil Sharpa. Znám jej ze závodů z Bretaně a vím, že je to velký bojovník.
První trénink nás zavedl v polovině února do Normandie, kde jsme převzali naší novou loď Figaro Beneteau s číslem 70. Po spuštění na vodu jsme provedli pár úprav a hned další den jsme vypluli na 250 námořních mil dlouhou plavbu z Dielete kolem Bretaně až do Lorientu. Tam jsme namířili zejména kvůli plánovanému tréninku s profesionálním coachem. Po vyplutí jsme se probíjeli v silném protivětru proti proudu. Ten v této oblasti místy dosahuje rychlosti až deset uzlů. Což je přibližně pět metrů za sekundu. To už je pěkně divoká řeka. Nás naštěstí potkal protiproud jen do čtyř uzlů, ale i tak rychlost lodi nebyla nijak závratná. Později se proud otočil a my vyrazili kupředu. O to horší byly vlny, které neustále zalévaly palubu lodě. Vítr postupně zesiloval, až na třicet uzlů a nám začali postupně omrzat končetiny. Tak to šlo celý den až do setmění, kdy se ještě více ochladilo.
Bylo mi strašně. Od dojezdu do Brazílie jsem nebyl na moři a teď tohle. Začala se mi motat hlava a dostavila se nevolnost. Dlouho jsem bojoval s tím, zda tomu mám nechat volný průběh, ale nakonec jsem si říkal, že to by člověka ještě více dehydrovalo a v těchto podmínkách by to mohlo být nebezpečné. Proto jsem se rozhodl bojovat a nic nepustit. Byla to ale hrůza. Takovou zimu jsem snad ještě nezažil. V lodi byla velká vlhkost, že i když tam nefoukalo, tak zima byla snad ještě horší. Do toho přicházela únava a pocit nevyspání. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Napadlo mě, co by se v tak hrozné zimě stalo se slzami v očích, ale naštěstí jsou slané a snad nezamrzají. Říkal jsem si: „Copak takhle se chová jachtař roku? Musíš být větší tvrďák!“ Ale vlastní přesvědčování moc nepomáhalo. Vzpomněl jsem si na tu dřinu v posilovně, ale teď bych dal všechno za to, abych mohl být ve vyhřáté místnosti a trpět jen pod váhou činek. Příď prorážela ostré vlny a ty pak silný vítr chrlil až k nám na záď. Phil po celý den působil velmi statečně a ukázalo se, že je to vážně tvrďák. Žije totiž na ostrově Jersey v kanále La Manche a zde jsou podmínky občas velmi drsné. Ostatně teď jsme se o tom přesvědčili, když jsme kolem Jersey proplouvali. Protivítr nás provázel celou dobu, až ke kanálu Du Four. Tam jsme se stočili více k jihu, ale k naší nelibosti se stočil i vítr a tak jsme se probíjeli dál. Zde je jeden z nejznámějších bretaňských majáků. Ten byl doslova jak z plakátu, když se o něj tříštily obrovské oceánské vlny. Po šílené noci tu byl krásný slunečný den, ale na teplotě to nijak výrazně nepřidalo. Po průjezdu kanálem plným útesů a v silném proudu jsme se dostali, až k výběžku s majákem Raz du Sein. Další obávané místo. Zde se rychle zatáhlo, na ledovou vodu padla hustá mlha. K obrovské zimě a protivětru se přidala totální vlhkost. Snažil jsem si přidat další vrstvu oblečení, ale nemělo to smysl. Všechno bylo mokré a spacák se dal ždímat. Nová loď je závodní stroj, ale nepatří k nejsušším místům na světě. I Phil přiznal, že už mu umrzají ruce, a že necítí dva prsty u nohou. Každé dvě hodiny dělal čaj a opatrně si zahříval omrzlé končetiny. Báli jsme se, co přinese další noc. Naštěstí se ale rozjasnilo a na obloze se objevily hvězdy a měsíc krátce po úplňku. Zima byla, ale už ne tak lezavá. Nad ránem jsme křižovali u souostroví Glenans a pak dál k Il de Groix. Tam znenadání vítr polevil a slábl, až úplně ustal.
Phil nelenil a šel nastartovat motor. Je to paráda, když člověk přejde na pořádnou loď a má i takovéto vymoženosti. Upluli jsme ale jen pouhých pár set metrů a na propeler se namotalo nějaké rybářské lano. Motor přestal jít a loď se zastavila. Přístav byl na dohled, ale přitom tak daleko. Proud nás začal postupně unášet zpět. Co teď? Kdyby měl člověk pořádný neopren a teplou sprchu na dosah, tak se pod loď možná potopí, ale takhle to nepřipadalo v úvahu. Stáli jsme tedy asi dvě hodiny na místě a pak to Phil nervově nevydržel a se slovy: „Další noc už tu nebudu,“ se svlékl a pomalu se s nožem v zubech zanořil pod loď. Po dvou pokusech se mu ale nepodařilo lano odřezat a třesoucí se se dral na palubu. Vypadal strašně, ale měl můj hluboký obdiv. Šel jsem mu udělat čaj, který si přikládal na necitlivé prsty u nohou a stále se strašně klepal zimou. Za další hodinu se zvedl zadní vítr a my konečně vytáhli 85m2 spinakr a na plné plachty zamířili do přístavu v Lorientu. Zajeli jsme k molu na plachty a přistáli mezi super závodními speciály z celého světa. Je to vážně centrum závodního námořního jachtingu.
Od toho dne tady pilně trénujeme a coach na nás křičí z motorového člunu. Poměřujeme rychlost se soupeři a trénujeme všechny manévry a výměny plachet za plné jízdy a navigaci, a taky vylepšujeme loď. Příští týden se dáme do testování plachet a půjdeme dál krok za krokem. V dubnu vyplujeme do Biskajského zálivu, který v tomto období nezná slitování. Po obeplutí Cap Finnistere zamíříme k Madeiře a dál až do Karibiku. Čekají nás minimálně tři týdny tvrdé plavby proti těm nejlepším jachtařům světa. Nebude to lehké, ale jedno je jisté. To už bude trochu tepleji a v dubnu už slzy definitivně nezamrzají.
David Křížek
