Riskantní trénink

Koncem března jsme se s mým spolujezdcem Milanem Hájkem znovu vypravili na soustředění do Slovinska. Panovaly zde naprosto ideální jachtařské podmínky a tak jsme si divokou jízdu na katamaránu hodně užívali.

F20 Predator - M. Hajek a D. Krizek

Než jsme se ale dostatečně rozjezdili, tak došlo několikrát k převržení lodě. Naštěstí to šlo ale jen na bok a nezanořil se stěžeň pod vodu. Pak by bylo stavění lodě podstatně složitější. Takhle jsme loď stočili proti větru a vyvažováním vlastních těl jsme ji znovu postavili. Rychle proskočit na trampolínu, stočit kormidly loď proti větru a nechat Milana nalézt z vody na plovák. Celkem žádný problém a hurá na další divokou jízdu. Vítr zesílil na 25 uzlů a také loď podstatně zrychlila. Začali jsme lámat rekordy třídy F20 Predator. Maximální rychlost 20,5 uzlů, maximum na 100 metrů 20,1 uzlů a na 500 metrů 19,1 uzlů. Tedy rychlosti kolem 37 km/h. Zdá se vám to málo? Věřte, že na vodní hladině je to až dost. Náraz tělem do vlny v této rychlosti není příjemný ani z windsurfingu, natož pak z převracejícího se katamaránu. Když totiž zapíchnete závětrný plovák do vody, záď druhého plováku se zvedne až do tří metrů a tělo kosatníka pokračuje dál nezměněnou rychlostí. Navíc nemá příliš šanci si vybírat, kam právě poletí a jen se modlí, aby netrefil některou součást lodě, zejména 4 mm tlusté nerezové lanko držící stěžeň. Když všechno mine, pak většinou končí daleko před přídí převracejícího se katamaránu. Jakmile vyplave, tak musí ihned začít sprintovat k plovákům, aby mu loď neodnesl vítr. I když je převržená, tak trampolína mezi plováky funguje jako plachta a žene loď poměrně rychle dál po větru. Kormidelník většinou skončí někde ve vodě pod ráhnem. Jen nesmí trefit stěžeň, nebo být katapultován do plachty, aby jí neprotrhl. I to se totiž stává.

Domníval jsem se, že jsou to jediná zásadní rizika jízdy na katamaránu. Jak čas ukázal, je jich podstatně víc. Během dalších dnů Milana dvakrát zradil závěsný systém trapézu a on za plné jízdy dvakrát vyletěl z lodě, proud mu vytrhl i lano z ruky a mizel daleko za lodí. Chvíli mi trvalo, než jsem zareagoval. V těch okamžicích jsem se mu každou vteřinu vzdaloval přibližně o 9 metrů. Odpadl jsem po větru a zahájil stahování přední genakrové plachty. Než jsem dostal vše pod kontrolu, Milana jsem ve vlnách již skoro neviděl. Snažil jsem se spěchat a během vyostřování se málem s lodí převrátil. To by bylo doslova kritické. Já bych sám loď nedokázal postavit a Milan by rozhodně nedoplaval. Navíc voda měla asi jen 13°C. Měl jsem ve vodotěsném pouzdru mobil a v něm číslo do přístavu, ale než by někdo pro nás dojel několik mil od pobřeží, můj kosatník by ve studené vodě asi pěkně prochladnul. Naštěstí jsem se tedy nepřevrátil, po několika minutách jsem Milana vytáhl z vody a pokračovali jsme dál v parádním tréninku, ale pro příště si sebou vezmu alespoň červenou signální raketu a asi i malou ruční vysílačku. Lodí bylo na vodě celkem dost, ale člověk musí mít prostředky jak je přivolat.

My jsme měli tedy štěstí, ale mí kamarádi ze závodu Minitransat zde trénovali v prosinci také na katamaránu a jejich situace byla podstatně horší. Kristian Hajnsek (SLO) a Jelmer Bouw (NED) jezdili na lodi F18 – Nacra. Vál silný vítr a několikrát se převrátili, ale vše měli celkem pod kontrolou. Až při přistávání Kristian vyskočil na molo a jen těsně nezachytil loď. Tu začal odnášet zpět na moře silný vítr. Jelmer v těchto poryvech nebyl schopen loď zvládnout a tak se po krátké divoké jízdě převrátil. Několikrát se snažil loď postavit, ale marně. Když převržená loď míjela první výběžek chorvatského pobřeží, tak skočil do vody a plaval na břeh. Tam vylezl v černém nepromokavém obleku jak voják speciální námořní zásahové jednotky a obcházel domy, aby si mohl zavolat. Mezi tím Kristian rozběhl záchrannou operaci a na slovinském policejním člunu dostihl převrženou loď. Jeho zděšení bylo ale obrovské. Jeho kamarád na lodi nebyl. Začala panika a prohledávání oblasti. Pak mu ale zazvonil mobil, z něhož se ozýval Jelmer jak ze záhrobí. Někde si půjčil telefon a pamatoval si poslední dvě trojčíslí 509 (Kristiánovo číslo lodě) a 007 (rok posledního Minitransatu). První trojčíslí mu poradil majitel mobilu. Policejní člun tedy ihned zamířil k chorvatskému pobřeží, kde vytáhl trosečníka. Pak jeli zpět hledat jejich loď. Pomohl radar. Vyskočili do vody, nalezli na plovák, postavili katamarán zpět a na plachty vyrazili do přístavu v Portoroži. Policie je doprovázela po celou dobu a ke konci jim svítili reflektorem do plachet, protože se totálně setmělo. Posádka přistála a až po stažení plachet policejní člun odjel.

Druhý den při běžné kontrolní vyjížďce zažili ale policejní záchranáři doslova šok, když se ze zálivu proti nim vyřítil katamarán s Kristianem a Jelmerem, kteří znovu pilovali divokou jízdu po jednom plováku. Ani tento zážitek je neodradil.

Nesmíme se nikdy vzdávat, ale tu bezpečnost budeme muset všichni zlepšit. Zde je video z posledního tréninku ve Slovinsku. Klikni na obrázek.

Na Velikonoce už máme první velký závody pod Benátkami v Itálii. Tam bude jezdit možná sto lodí na jednom plováku a velikou rychlostí. Ještě asi nemáme ten správný katamaránový odhad, ale už se strašně těšíme. Držte nám palce.

David Křížek

www.davidkrizek.cz