Pyrrhovo vítězství

V době, kdy se Itálie halila do smutku vzhledem k tragickým událostem v Aquile, nás čekal první mezinárodní závod katamaránů necelých 300 km od místa tragédie. Zjišťovali jsme, zda do místa vůbec vyrazit, ale pořadatelé nás ujišťovali, že se rozhodně nic ve vypsání závodu nemění.

F20 PredatorDavid Krizek a Milan Hajek

Nakonec se tedy v Cesenaticu na východním pobřeží Itálie, nedaleko San Marina, sešlo sto padesát čtyři lodí z osmi zemí světa. Z České republiky přijely kromě nás ještě další tři posádky. Stejně jako my na F20 Predatoru přijeli Vláďa a Tadeáš Ptašníkovi a na Tornadech naši nejlepší katamaránoví závodníci Zdeněk a Jiří Pavlišové a také Broňa a Filip Fouskové.

Vzhledem k mému poměrně čerstvému přestupu na vícetrupé lodě, byl závod Vele di Pasqua mojí mezinárodní katamaránovou premiérou. Navíc se jednalo o největší závod tohoto druhu v Itálii a tak jsme byli s mým spolujezdcem Milanem Hájkem plni očekávání.

Během tréninku a první dva dny závodu převládal spíše slabý vítr. Startovali jsme na hlavním okruhu nedaleko pláže před Cesenaticem. Na startu kategorie největších katamaránů bylo čtrnáct Tornad a dva Predatory. Nejlépe z našich si vedli bratři Pavlišové, kteří se prosazovali velmi dobře i na startech a byla znát jejich celková vyježděnost. Nám chyběla větší agresivita na startech a projevovala se nedostatečná akcelerace na generových kurzech. Dělal jsem si starosti s poměrně velkými rozestupy v závodním poli, ale pak jsem si uvědomil, že při tak velkých rychlostech lodí, každá chyba stojí mnohem více metrů, než na běžných lodích. Například hůře projetý obrat může stát až sto padesát metrů. Nám naštěstí manévry celkem šly, ale horší to bylo s reakcí na měnící se povětrnostní podmínky. Ještě zkrátka nemáme tak vyvinutý cit pro tuto rychlou loď a nedokážeme dostatečně rychle měnit trim, tedy nastavení profilů plachet a zejména pak techniku jízdy. Ještě horší to bylo s příchodem krátkých vln. Postupně se to ale zlepšovalo a my se čím dál častěji objevovali v přední skupině.

Na Velikonoční pondělí se navíc výrazněji rozfoukalo a rychlost lodí rázem vzrostla až k sedmnácti uzlům. Po vydařeném startu vyšla i strategická varianta levé strany stoupačky a dlouho to vypadalo, že návětrnou bóji otočíme na prvním místě. Pak vítr ale na několik sekund zeslábl a dvě lodě se natlačily před nás z pravé strany. I tak nás to ale povzbudilo a po plánované změně techniky jízdy s genakrem jsme se drželi i na zaďákové kurzy. Nakonec jsem udělal díky nedostatečně vytrénovanému odhadu několik drobných chyb a cílem jsme projížděli s metrovou ztrátou na pátém místě.

Měl jsem z toho celkem dobrý pocit. Vím, že naše l

oď je oproti Tornadům minimálně o 10 kg těžší a jsou tam ještě další rezervy, o kterých víme a které hodláme společně s CompoTechem odstranit. S Milanem to byl náš první velký závod v mezinárodní konkurenci, a musíme ještě hodně trénovat, abychom se přiblížili absolutní světové špičce. Nicméně je vidět, že náš cíl není nereálný. Navíc naší hlavní metou zůstává pokoření světového rekordu přes Atlantický oceán a to je zase trochu jiná dimenze jachtingu, kde máme my oproti těmto jezdcům více zkušeností.

Nejlépe z našich tedy nakonec dojeli bratři Pavlišové na osmém místě a otec a syn Fouskové na jedenáctém místě. Nás by za normálních okolností čekala devátá příčka, ale pořadatelé vyhlásili Predatory samostatně a tak s šesti vítězstvími v jednotlivých rozjížďkách jsme získali pohár za první místo. Druzí pak byli Vláďa a Tadeáš Ptášníkovi z CompoTech týmu. Je to tedy pro nás Pyrrhovo vítězství, ale každý pohár potěší a přiměje k tvrdšímu tréninku, aby to příště bylo zaslouženější.

David Křížek – Team RODOP OceanCat

www.davidkrizek.cz