Znovu tu máme listopad a s ním vzpomínku na události v roce 1989.
Jsem teď na dva týdny na jachtařských závodech u moře a tak na mě oslavy 20.
výročí až tak nedolehnou. I tak si ale dostatečně uvědomuji, co nám porevoluční
doba přinesla. Nebýt tehdejších změn, tak bych dnes asi nejezdil na jachtách po
mořích a oceánech a nenavštěvoval nové úžasné kraje.
Na plachetnici s tátou na Lipne.
Nicméně tu mám jiné zamyšlení. V poslední době se znovu objevily otázky lustrací a stále člověk slyší o vysoce postavených lidech z komunistických rodin. Je jasné, že člověk s vazbou na Státní bezpečnost nesmí zastávat žádnou funkci, ale někdy už mi přišlo, že se to přehání. Už je to přeci dvacet let. Když jsme si to nevyřešili tehdy, tak proč to stále vytahovat. Lidé by měli být zodpovědní za své činy, ale proč to stále vytahovat a proč to navíc vztahovat na jejich děti? Převrat mě zastihl v maturitním roce. Měl jsem dost problémů se svojí výřečností, ale vše dobře dopadlo. Někdy si říkám, co by bylo dál? Dokázal bych si udržet přímost, nebo bych také sklonil hlavu? To se mi v době svobody jen velmi těžko posuzuje. Mojí jednoznačnou výhodou byl dobrý základ v rodině. Měl jsem přístup k zakázané literatuře, poslouchali jsme Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu a pouštěli si Kryla. Co by ale nastalo za pár let, až bych chtěl dostat děti do školy, získat lepší postavení, nebo si jen koupit lepší auto a nečekat na něj 10 let?
Je těžké někoho soudit, ale po těch letech by se mělo odpustit. Komu ale odpustit? Těm, kteří tu vládli? Těm, kteří jim posluhovali? Těm, kteří nám bránili svobodně cestovat, komunikovat a vůbec svobodně žít? Já už bych jim odpustil, ale má to jeden háček. Odpouštět se dá někomu, kdo cítí vinu. Někomu, kdo chce odpuštění. Když mi někdo narazí do lodě, tak mi to rozčílí. Když vím, že to udělal schválně, tak mu prostě musím dát ránu. Když to udělal nechtěně, ale neuzná chybu a křičí, že se mu pletu v cestě, pak ani tentokrát nemůže čekat mou vstřícnost. Když ale udělá tu chybu a přijde se omluvit a hledá řešení, pak i já musím potlačit vztek a udělat vstřícný krok. To je podle mě celý princip odpuštění. Jen ten kdo uzná vinu, je na dobré cestě k odpuštění.
Komunisté se ale nestáhli a nežádají odpuštění. Naopak jsou dál vlivnou stranou. Ať už je to ta s přímým názvem, nebo ta druhá. Ideologie je totiž stejná. Díky nim jsem strávil téměř 18 let za železnou oponou. Vím, že proti většině národa je to malá část, ale i tak je to víc než dost. Je to mnohem víc než nabouraná loď, za kterou se vám nikdo neomluvil. Už nemám zlost, ale odpuštění po mně také nikdo nemůže chtít.
