V hlavní roli tchýně

aneb jak jsme konečně dočkali a letěli do Česka. Příběh o tom, jak se dobře naplánované překvapení může proměnit v totální fiasko.

Téměř čtyři roky jsme čekali na to, až Meba dostane papíry. Několikrát jsme si tu situaci představovali, plánovali co budeme dělat a jak se nám změní život a na oslavu toho “až se to jednou stane” jsme si koupili velkou flašku Moeta, která získala čestnou pozici na vrchu naší kuchyňské linky. Z Moeta se za ta léta čekání stala láhev takřka archivní. Když v tom se to stalo. Byl sluneční čtvrtek na začátku června. Já se hrabala na terase v truhlících a Meba si četl. Zazvonil telefon a na displeji se objevilo jméno naše právníka. Dostali jsme to. Meba konečně dostal resident permit - povolení k pobytu. Byli jsme z toho oba v takovém šoku, že jsme neotevřeli ani tu flašku a to normálně u nás alkohol teče proudem.

Udělali jsme jediné, koupili letenky do Čech. Prvně spolu. Plán byl jasný - přijedeme inkognito.

S naším nápadem jsme seznámili pouze ségru. Ta dostala bojový úkol - nikomu to tajemství neprozradit a jelikož jsme měli přiletět v neděli v noci, udržet rodiče vzhůru.

‚‚A co když budou chtít jít spát?”

‚‚Řekni jim, že seš těhotná!”, poradil jí Meba.

‚‚Vážně geniální rada, to tátu trefí ještě dřív než otevřeme dveře.”, sjela jsem ho.

    První komplikace přišli již na anglickém letišti, kdy se z nás úředníci vytrvale pokoušeli vymámit česká víza, která Meba vůbec nepotřeboval. Nechtěli nás pustit do letadla a já už čekala, že náš výlet skončí ještě dřív než začal. Následovala zpoždění letu o téměř dvě hodiny. Ryanair jak jinak. Na pasovce na Ruzyni se z nás opět pokoušeli dostat víza a nakonec se Uber při cestě z letiště ztratil. A tak místo v jedenáct jsme přijeli domů až po druhé ráno. Byla tropická letní noc, v baráku horko a tma, rodiče spali a my měli pouze dvě možnosti, vzbudit je a nebo počkat do rána a objevit se při snídani, jako by se nechumelilo. Zvolili jsme první možnost.

Ségra nám potichoučku otevřela dveře, kufry jsme nechali na zahradě a schovali se v kuchyni.

‚‚Běž za mámou a řekni jí, že tě bolí žaludek a že nevíš, jaký si máš vzít prášek, jestli ti nemůže ho pomoct najít. Ona sejde dolů a my zařveme překvapeníííí!” instruovala jsem ségru narychlo vymyšleným plánem. Rozsvítili jsme pouze v kuchyni a čekali.

‚‚Filmuj to!”, drcla jsem do Meby a nemohla se dočkat na ten překvapený výraz až nás uvidí. Otevřeli se dveře do kuchyně a máma vešla do světla “reflektorů”, přesně tak jak jí Pán Bůh stvořil. Úplně nahá. Překvapení jsme nezařvali. Meba zaječel, máma taky zaječela a odskočila do tmy, Meba se otočil ke zdi a bouchl se přitom hlavou o digestoř. My se ségrou klečely na kolenou a brečely smíchy. Takhle si Meba setkání s budoucí tchýní asi nepředstavoval. Video jsem chtěla schovat pro příští generace, Meba ho ovšem nemilosrdně smazal. Taky zkazí každou srandu.