Už je to tady! Zavřou mě!

„Hledali tě tady policajti, nechtěli mi říct co se děje!”, přesně tohle chcete slyšet, když v pondělí v podvečer zvednete v posilovně telefon.  

Srdce se mi rozbušilo. A je to tady. Jednou to přijít muselo. Teď mě zavřou. Stopla jsem běžící pás a bez sprchy se vydala domů.

Přemílám si v hlavě, co jsem provedla. V létě jsem se poprala s řidičem autobusu, po tom, co se mi udělalo špatně a on mě chtěl jaksi vyhodit a já nechtěla odejít, protože jsem si za tu jízdu přeci zaplatila. Už je to ale deset měsíců, přece mi nikdo nehledá kvůli poblitému autobusu.

No a pak moje malá neplastuj epizodka. Zrovna jsem vylézala z auta, když nám před domem zaparkoval chlap, otevřel všechny dveře svého bavoráka a vyházel na zem veškerý bordel, který v autě měl. Plastové flašky, obaly od tyčinek, krabičky od jídla, účtenky. Tak já si nosím v kabelce antikorové – neříká se tomu jinak? brčko a nakupuju s hadrovou taškou a nějaký idiot mi bude před barákem dělat skládku? Tak to teda ne.  Začala jsem na něj vřískat ať to okamžitě sebere a jde to vyhodit do koše, který byl asi deset metrů od něj. Týpek mě měl na salámu, ignoroval můj jekot, zalezl si do auta a jakože odjede. Nechala jsem nákup, nákupem a rozběhla se k tý jeho káře. Zablokovala jsem mu cestu, aby nemohl odjet. Párkrát se do mě snažil najet, ale neměl nervy tak silné jako já, neuhnula jsem ani o milimetr. Nakonec se rozhodl, že odcouvá jednosměrku. Když mi došlo, co se chystá udělat, rozzuřená vzteky jsem se vrátila k nákupní tašce, vytáhla rajče a přesně mířeným hodem, konečně jsem uplatnila dlouhé roky věnované volejbalu, jsem mu ho rozmázla přes přední okýnko. Týpek odjel a já byla naštvaná, že jsem místo rajčat nehodila aspoň vejce. Hůř by se to čistilo.

A pak mi to dojde. Je to Apríl, dyť je prvního. Okamžitě jsem volala Mebovi, rozzuřená, že jestli mi teda vytáhl z posilovny jen kvůli blbému vtipu a vyděsil mně, takže jsem pěkně naštvaná a že bude mít doma peklo. Ten však přísahal, že to apríl není.

První dny byly krušné, měla jsem nervy nadranc. Nespala jsem a neustále si přemílala v hlavě, co jsem mohla provést. Vystřídala jsem téměř všechny fáze smutku. Popírání – Copak já jsem nějaký recidivista? Vždyť já jsem docela milá holka s malinkým problémem v sebeovládání a trošku choleričtější povahou. Deprese. Smlouvání – Pokud to nebude nic vážného, přestanu se hádat a vyvolávat konflikty. Už to nikdy neudělám. Bála jsem se i opít, aby zrovna nepřišli, když budu na mol a neudělali si o mě ještě horší obrázek.

Týden se nic nedělo. Přesunula jsem se do fáze agrese – Jen ať si přijdou, jim ještě ukážu, když se najednou ozval zvonek.

„Víte, kdo jsem?”

„Vím. Ukaž placku!”, nastudovala jsem si na netu, jak se pozná pravý odznak.

„Pozvete mě dovnitř?”

„Nepozvu!”

„Můžeme se jít projít?”, ty jo, dialog jak z kriminálního seriálu.

„Může jít Meba taky?”, a držet mě za ruku?

„Nemůže, musíme mluvit soukromě!”

„Nemám co skrývat!”, tohle jsem si nacvičila před zrcadlem.

„Stejně bych radši mluvil soukromě!”, poodcházíme od domovních dveří: „Pamatujete si na události z října?”, ve filmech většinou říkají konkrétní data. To mu mám vyjmenovávat, co jsem dělala celý říjen?

„Konkrétně?”, snažím se o hlubší hlas a mrazivý tón, ale místo toho vypísknu jak hladový morče.

„Jedná se o jistou smsku! Pokud řeknete, že o ničem nevíte. Uzavřu to a nic se neděje!”, povytáhnul obočí a vypadalo to, že mi nabízí únikovou cestu. Myslím, že i v Praze slyšeli ten balvan, co mi spadnul ze srdce a já se začala smát. Dospělej padesátiletej chlap, který býval mým ehm šéfem, mě udal za esemesku? To jako vážně? Po tom, co jsem pro něj pracovala 65 hodin 7 dní v týdnu, po tom, co jsem musela po několika letech odejít z práce, po tom, co jsem díky němu skončila na práškách, po tom, co během třech měsíců rozložil plně fungující a vydělávající firmu. Po tom všem mi udá za to, že jsem ho označila za perverzáka a hajzla na firemním whatsappu? Ubožák.

„Poradil bych vám, abyste se přes to přenesla a brala to jako varování. Příště bychom to museli řešit jinak!”

„Jsem ráda, že jste se stavil, aspoň mu teď můžu jít rozbít hubu. To zaprotokolujte. Děkuju a nashledanou!”