Umím ještě česky?

Po šesti letech v Anglii mně stále dělá problém gramatika. Nyní bohužel i ta česká. A to je celkem problém, když jí teď musím i vyučovat.

Meba začal v loni v září chodit na lekce českého jazyka. K tomuto oficiálnímu kroku jsme přistoupili poté, co naše domácí pokusy o výuku jaksi nikam nevedly.

Po létě stráveném s mou sestrou, kdy by jeden předpokládal, že se vzájemně podpoří a zdokonalí v jazycích, uměl Meba akorát “nečum” a při připíjení místo “cheers” používal “voči pičo”. To, že to není až úplně takové oficiální, k přípitku vhodné spojení, mu bylo vysvětleno až poté, kdy se slovy “voči pičo” suverénně vyrukoval v hospodě na budoucího tchána. Společnost na chvíli oněměla, Meba byl přesvědčen, že úžasem, jak si hezky po česku přiťukl.

Ujala jsem se té výuky trošku sofistikovaněji a ty, kteří mě už nějakou dobu čtou, nepřekvapí, že jsem při výuce zůstala v nám oblíbeném prostředí, proto první větou, kterou jsem Mebu naučila nebylo klasické“Ahoj, jak se máš!” nýbrž “Pivo prosím!” a tu umí dokonale. Prakticky bez přízvuku. Celkově Mebovi nedělá problém sázet jídla. On je takovej žravej, a tak guláš, smažák, štrůdl, vajíčka s chlebem (bez chleba vajíčka ještě neumí) a dokonce i řízek s pořádným “ř” dává bez problémů. Mám dojem, že písmeno ř je neoprávněně považováno za nejtěžší. Naopak kdo by si pomyslel, že něco tak jednoduchého jako “ch” bude dělat problém? Při obědě Meba říká, že ta polívka mu “čutná” místo schodů máme “sčody”. Takže “dobrou čuť “ pokud právě obědváte.

Druhou výukovou fází byly lístečky. Polepila jsem veškerý nábytek českými slovy v domnění, že když bude chodit každý den okolo, tak si to v hlavě spojí a zapamatuje. Nespojil a nezapamatoval. Za to lístečky byly všude. Odpadávaly na zem, pes je roznášel z pokoje do pokoje a občas i nějaký sežral. Aspoň k něčemu byly užitečné, ušetřili jsme na psím žrádle.

V rámci mého výukového programu Škola hrou jsem Mebovi začala pouštět české filmy s anglickými titulky. Želary, Lidice, Habermannův mlýn, Antropoid, Hlídač č. 47. Krom poznatku, že všude hraje Roden a Geislerová, pravidelného křičení ze spaní a nočních můr, tento krok nepřinesl nic. Meba se v češtině nezdokonalil a na další česká dramata se mnou koukat nechtěl. Slíbila jsem mu proto něco odlehčeného, hodného sledování před spaním a pustila jsem mu Ulici, bez titulek a bez Rodena i bez Geislerový, bez krve a nacistů. Nadšený teda nebyl, vždycky se pouze těšíval na reklamu od České spořitelny, kdy s kreslenými panáčky odříkával. “Chápeš?” . “Tati, chrápeš!”. Od té doby, co tam ta reklama už není, na Ulici koukat nechce. Ani za plechovku Plzně. Škoda.

Naučit Mebu česky jsem na chvíli vzdala. Zrovna v ten okamžik, Meba začal nasávat jako houba, zejména se učil z mých hovorů se psy. V praxi to pak vypadalo takto.

Seděli jsme v Praze v restauraci a vybírali, co si dáme k obědu. Meba sjel jídelák a uchvácen atmosférou a touhou ukázat, jak česky šprechtí si pstruha objednal slovy:

“Rybičku, rybičku, prosím!”, tak totiž lákám psy na lososový olej.

Po chvilce romantické civění do očí jsem se nahla přes stůl a Meba vybral další větu z psího repertoáru, tentokrát: “Miláčku, neci pusinku, neci!”

Když pak týpka, který čmáral v metru počastoval slovy “Zlobíš, debile!”, rozhodla jsem se ho, po příjezdu do Londýna, svěřit do rukou profesionálů.

Každý čtvrteční večer se odebírá na českou ambasádu v Notting Hillu a pod vedením paní učitelky Adély se ponořuje do tajů češtiny.

Čeština nás najednou doprovází na každém kroku. Když se holí z koupelny se ozývá “Pracuju, pracuješ, pracuje, pracujeme…” Říká mi “You voníš!” a chce po mně vysvětlení negativních pronomin, instrumentál singuláru, prepozice s dativem, konjugace a já nemám ponětí o čem to mluví. Tajně pak do noci studuji, abych mohla dělat chytrou. Když se blíží další lekce, trnu, s čím přijde, minule zase...

“Půjdeš se mnou udělat domácí úkol?”

“Jasně, co jste brali?”

“Singulár akuzativu z první deklinační skupiny…”

“Ehm, nechceš si zase třeba přečíst Krtečka?”