Setkání s Američankou horší než setkání s blbcem

aneb slovy klasika kdyby blbost nadnášela půl Ameriky s Trumpem v čele, se vznáší jak balónek na Matějský pouti.

Meba tu vyrostl, já přišla jako imigrant. Své známé jsem posbírala za léta prašivých prací po anglických hospodách. Většina z nich zápasí se silným přízvukem a jsou z nejrůznějších koutů světa. Jedno máme společné – pijeme rádi, pijeme všecko a pijeme až do rána. Angličanů se mezi nimi najde jen hrstka, Američan ani jeden.

Mebovi kamarádi, ne takhle ne, Mebovi přátelé, výraz kamarád není dost honosný, jsou jiní. Absolventi prestižních univerzit, kteří zalžou dvakrát v jedné větě. Sice mají občas problém s malou násobilkou, ale ta k přijetí do klubu není tak důležitá jako výše konta jejich rodičů.

Plán se zrodil nečekaně – bárbekjů na naší terase. Já pozvu své kamarády a Meba své přátelé. I blbýmu by došlo, že tohle spojení střední třídy a smetánky fungovat NEBUDE, ale já jsem jenom blondýna, zkusila jsem to.

Fakt, že nikdo z Mebových přátel nepřinesl ani krabicový víno, mi celkem nadzvedlo mandle. Proč bych taky jinak pořádala grilovačku, kdybych nepředpokládala, že mi z toho kápne aspoň několik flašek kvalitního chlastu, které si schovám do baru na horší časy a místo toho hostům nabídnu nějakou levnou pančovanou čůču, po které není jisté, zda druhý den ještě uvidí. Výraz “nepřijít s prázdnou” asi v Anglii neznají. To nejhorší, mělo teprve přijít.

ONA, nečekána, nezvána, někdo od Meby jí přitáhl'. Pracovnice z banky a Američanka. To, že mi ta čůza poškrábala zeď v kuchyni svým kolem, jsem přešla. Že vodka není její značka, takže chtěla pít Pimms. To, už mě trochu naštvalo. To, že vyžadovala, aby flašku Pimms šel někdo okamžitě koupit, mi naštvalo trochu víc.

„A ty jsi jako kdo?” čekala bych americké „darling a těší mě”, ale holka na to šla hezky zpříma.

„Já tu bydlím!”

„A odkud jsi?”

„Z Český republiky!”

„Československo, takže mluvíš rusky?”, těsně vedle: „Máte tam McDonald?”

„Nene, my lovíme mamuty!”, vykopala jsem válečnou sekeru.

Pokaždé když Američanka otevřela svůj americký úsměv, nebe se zatmělo a ptáci přestali zpívat v očekávání, co vypustí tentokrát.

„Fidela Castra já poslouchat nebudu!” - to nemusíš, protože tohle je Bob Marley

„To my v Americe burgery kupujeme. Podle mě je nehygienické připravovat burger doma. Saháš na to rukama. ”

„Přines mi nabíječku!” - slůvko prosím se vyskytuje pouze ve starých amerických slovnících

„Ty papírový brčka by měly zakázat, jsou odporný, já třeba neznám nikoho, kdo by házel plastový brčka do moře. Je to konspirační teorie.”

„To jsou nějaký levný sendviče, že chybí ta druhá část?” - reakce na české chlebíčky

„Tyhle koblihy mi moc nechutnaj. “ - já ti dám koblihu ty kobliho, to jsou pravý český buchty.

„To my v Americe bychom je vybombardovali.” - nic o tématu nevím, ale ráda bych se zapojila do diskuze.

Po zbytek večera mi tepala žíla na čele a cukalo levé oko. Ještě jsem přešla, to že dala pohlavek mému psovi za to, že vyskočil na sedačku, ale když mi poblila hortenzii, pohár přetekl. Opilá, mírumilovná já, jsem jí ani nenazvala žádným výrazem ze zvířecí říše. Zařvala jsem na ní, ať okamžitě vypadne z mýho domu a už se nikdy neopováží překročit náš práh. Kdybych neměla novou kuchyň hodila bych po ní i to kolo, kterým mi poškrábala zeď. Párty skončila.