Servírkou v Londýně

Jsou jen jedni typy hostů – ti otravní. Po letech obsluhování v hospodě, už ani jiní existovat nemohli.

Řekněme si upřímně, nejsem zrovna ten nejlepší člověk do pohostinství. S koutky přirozeně svěšenými ála buldog, nevypadám, že bych zrovna chtěla někoho zvesela obsluhovat. Mou kolegyní byla Slovenka, která na tom byla ještě o jednoho buldoga hůř. 

Byly jsme takové děvečky pro všecko – usadit hosty, objednat pití, udělat pití, donést ho ke stolu, vzít objednávku na jídlo, poslat objednávku na jídlo, odnést jídlo ke stolu, jít obsluhovat další stůl. V mezičase se zeptat těch ostatních, co už jedí, zda je vše v pořádku. Odnést talíře, očistit od zbytků jídla, nabídnout dezert/kávu, připravit, přinést, vytisknout účet, zkasírovat a takhle zhruba dvanáct hodin v místě, kde se na stůl čekalo i čtyřicet pět minut. Nepamatuji si, že bych měla čas se dojít vyčůrat nebo něco sníst, pokud nepočítáte ukradené hranolky z talířů cestou z kuchyně. 

Ze začátku jsem se snažila usmívat a být příjemná. I když můj úsměv připomínal spíš čivavu, která trpí zácpou. Mívala jsem puchýře na chodidlech a křeče v koutcích. Každou drobnost jsem brala jako osobní útok. Každý extra požadavek byl po zásluze potrestán.

V restauraci byla u vchodu velká tabule a na ní stálo Prosím trpělivě vyčkejte, až vás obsluha usadí, proto si to pravidelně každý rázoval restaurací a vybíral si stůl podle svých představ. Páry si s oblibou sedaly ke stolu pro deset lidí, který byl navíc rezervovaný. Když se jim člověk snažil bez emocí vysvětlit, že zřejmě přehlídli tu áčtyřkovou cedulku s nápisem rezervace, odvětili, že až hosti dorazí, že se přesunou. Pak už nezbývalo nic jiného než jim slušně s vidličkou v ruce vysvětlit, že pokud se nepřemístí ihned, vrazím jim tu vidličku do oka. 

O stoly u zdi byla rvačka. Proč? Protože zásuvky! Hned jakmile zastrčili nabíječku a připojili se na pevnou linku, přivolávali si vás otázkou, Jaké je heslo na Wi-Fi? V případě, že wifina z nějakého důvodu nefungovala, načítala se pomalu nebo se k ní nemohli přihlásit, odcházeli. Pokud fungovala, až do placení si nevyměnili ani větu, aby se pak naoko mohli předhánět, kdo zaplatí. 

Kromě těchto ajťácký hostů, chodili do restaurace taky turisti. Zcela neškodná skupina, pokud zrovna nenesete čtyři talíře v ruce, tác s pivama vám nebalancuje na temeni a tůrista vás nezatahá za zástěru.

„Můžete nás vyfotit?”

„Jasně strčte mi ten telefon do tlamy a já vás blejsknu.”

Další byli fastfoodáři, to jsou ti, co na vás lusknout už deset minut po objednání a dožadují se svého oběda. 

„Darling, jestli chceš mít ten burgříček na stole do tří minut, tak mekáč je o ulici dál.”

Ten jediný důvod, proč se po šichtě, při které jste nachodili přes dvacet kiláků, snažíte stále ještě usmívat, jsou dýška. Netrpělivě očekáváte až si ta dvanáctičlenná italská rodinka, o kterou jste se starali poslední tři hodiny, řekne o účet. Prošedivělý Gambino na vás mrkne, poděkuje, že všechno bylo bravissimo a ujišťuje vás, že je to v pořádku, že si drobné můžete nechat. Při úprku ke kase se dvakrát přerazíte o židli, která vám zrovna stojí v cestě, a to jen proto, abyste zjistili, že vám nechal přesně tři pence, což je necelých devadesát haléřů. S výrazem rozzuřeného buldoga se ženete zpátky a demonstrativně odkládáte pence zpět na stůl. 

„To je v pořádku, to je pro vás! “, usměje se znovu Gambino.

„Nene, vy to potřebujete víc!”, řeknete a otočíte se s takovou intenzitou, že ho švihnete culíkem a uraženě odkráčíte. Když se Tutti Frutti Italiano skupinka vrátí druhý den, ignorujete je, jak nejdéle je to možné a pak je posadíte k nejhoršímu stolu a obsluhujete všechny okolo. 

Naopak rodinka z Ameriky má první rundu drinků zdarma, protože za jejich dýška z minulého týdne jste mohli jet na čtrnáctidenní exotickou dovolenou.

„Extra rajčátko? Ale zajisté. Okurčičku ne. Hodně majolky, není problém! Křupavou rybičku a steačíček obzvlášťe propečený. Samozřejmě!”, když odcházeli se slzami v očích jsme jim mávali na cestu a doufali, že se zase vrátí. 

Ponaučení do života – pokud se chcete dobře najíst, dávejte dýška a nic moc po servírkách nechtějte.