Pohádka o Spojeném království - ne sůl, ale voda nad zlato!

Bylo nebylo, tam na západě, tam v absurdistánu. Tam kde zdravý rozum odešel do předčasného důchodu.  

Tak tady v té zemi prasklo potrubí. Nepředstavujte si nějakou dvoucentimetrovou trubku. Praskla ta velká padesát cenťáku v průměru a přímo u nás před barákem. Zatímco jsme spali klidným spánkem, voda nám proudila okolo domu a ráno jsme se probudili uprostřed řeky. Na osamělém ostrůvku uprostřed Temže. Voda před domem, voda za domem, ale z kohoutku ani ťuk. Na ulici se vytvořil ohromný kráter a život se zastavil. Pracovníci vodáren a policie hlídala, aby se nikdo nepřibližoval, okolo domu vyrostl plot.

 První tři dny jsme byli bez vody. Jako jednu výhodu to mělo, museli jsme, my lemry líný, každý den do posilky se osprchovat. A to už bysme byli hodně velký lemurové, pokud by jsme se před sprchou aspoň neprotáhli na páse.

    Druhý den nám přišel dopis s vysvětlením, co se stalo, že ulice nebude průjezdná dva týdny, voda, pokud poteče, nebude pitná a také musíme přeparkovat auto a dočasně využívat zónu J, místo zóny F, která spadá k naší adrese. V Londýně vám vždy přidělí nějakou zónu, pod kterou spadá určitý počet ulic, kde za roční poplatek můžete parkovat. Nikoho moc nezajímalo, že zóna J, je asi dva kiláky od baráku, takže se pro nás stalo auto, pro každodenní provoz, zcela zbytečným.

    A tak krom sprchy jsme museli tahat láhve z nejbližšího supermarketu a ono se to vcelku pronese. O cisterně s pitnou vodou, která by byla v Česku už dávno přistavená, asi v Londýně ještě neslyšeli. To jaksi na západ ještě nedošlo. Nevadí, dyť já se ráda projdu a za vodu si připlatím.

    Čerstvě vymydlení z posilovny s taškama s vodou si to takhle šineme na náš osamělý ostrůvek uprostřed Londýna, vezmeme to ještě okolo auta zaparkované v zóně J. Jen tak pro kontrolu, abychom věděli, že máme stále dvě zrcátka a čtyři kola. U auta stojí černoška v uniformě a zrovna nám vypisuje pokutu.

“To jako za co?”

“Parkujete v zóně J a platíte si zónu F!”

“Zóna F je pod vodou, máme parkovat tady. Dostali jsme dopis..”

“Jo, to si stěžujte jinde!”, nenechá mi dokončit větu a za stěrač vrazí pokutu ve výši 65 liber. Krávo, řeknu si potichu česky. Nejen, že nám neteče voda, parkujeme v tramtárii, ale ještě budu řešit pokutu, která pokud nebude zaplacená do čtrnácti dnů, bude dvojnásobná. Ať žije tatarstán.

    Bez vody jsme byly téměř dva týdny, parkovat u domu jsme nemohli dva měsíce. Takhle dlouho trvalo londýnským inženýrům se poprat s havárií a s následnou opravou silnice. Po dvou telefonátech, třech emailech, naskenovaném dopisu a měsíci a půl netrpělivého čekání nám bylo sděleno, že pokutu za parkování platit nemusíme. Není nad to žít v království!