Narozeninové katastrofy aneb občas se to nepovede

Pomalu ale jistě se blíží partnerovi narozeniny a jako každý rok je chci udělat nezapomenutelnými. Co rok to katastrofa, tak co přijde letos? Předloni jsem pozvracela schody v luxusním baru a minulý rok…  

Skrývá se ve mě ohromná touha po velkých gestech a překvapeních, takže každý rok dělám vše strašně tajně a přesvědčuji Mebu, že jako letos ten čokoládový dort vážně nepeču. Minulý rok jsem na půl přiopilá, protože jsem rum místo do těsta lila do sebe, pekla korpus dva dny předem. No co, plyn je v Anglii drahej a nic nezahřeje tak ,jako českej tuzemák. Telefonovala jsem s mámou a Meba měl školu - lekce češtiny. A Mebova čeština byl taky důvod, proč jsem pekla dort s předstihem. Nenašla bych jinou vhodnou chvíli kdy ho upéct. Pak nastala ta otázka, kam lehce připálený dort schovat. Zdobení jsem si nechala až na “těsně před oslavou”. Lednice nepřicházela v úvahu, ale napadlo mě důmyslné řešení, že to holt korpus přežije v troubě. Tam se Meba chodit koukat nebude.

Bohužel, to že jsem schovala dort právě do trouby mi nedošlo v okamžiku, kdy jsem koupila k večeři marinovaná kuřecí křidýlka a ve snaze ušetřit pár minut jsem volala Mebovi, aby předehřál troubu.

“Miláčku, zapni troubu na stoosmdesát!”, zácpa, zpoždění, asi nemusím říkat, jak ten dort dopadl. Takže jsem ho přece jen nakonec kupovala.

Druhý oříšek nastal při výběru podniku, kde si dáme narozeninovou večeři. Vždycky na Meby narozeniny chodíme do “lepších” podniků.

Nemám moc ráda takové ty módní restaurace, kde dostanete na talíř kus prázdného ničeho zakapané třemi kapkami balzamika, zaplatíte tolik kolik by vás vyšla dovolená v Chorvatsku a na cestě domů se stavíte pro kbelík v káefcéčku, protože jste hladový, jako když vás právě propustili z koncentráku. Nicméně Meba - cityboy - si na tyhle věci potrpí. Nechtěla jsem mu kazit radost tím, že bych si radši dala svíčkovou se sedmi, přece jen to byly jeho narozeniny, tak jsem nadšeně přikývla, jako, že to bude strašně fajn jít do té nově otevřené, velice populární, restaurace poblíž Tottenham Court Road. Nevím, jestli jsem se už zmiňovala, že vážně nesnáším jezdit do centra. To je asi jako jít v pravé poledne na Karlův most, ale co bych pro Mebu neudělala. Vydali jsme se teda - já po půl roce - do nejcentrenjčtějšího centra Londýna. Meba tam chtěl jít, tak jsme šli.

V restauraci se nedala udělat rezervace, vystáli jsme si půlhodinovou frontu, byli zapsáni na seznam hostů a bylo nám doporučeno se vrátit asi tak za hodinku a půl. Na mě trošku moc zbytečných vobštrukcí s jednou večeří, stále jsem myslela na tu svíčkovou, ale šli jsme se projít po skoro nepřeplněném předvánočním centru a vrátili se hladový v nadějném očekávání toho, co nás jako že čeká. Není moc složité mě vytočit, takže už jsem lehce pobublávala. Usadili nás naproti sobě na taková štokrdlata. Stůl byl o velikosti áčtyřkového papíru a mezi jednotlivými stoly bylo tolik místa, že při krájení jsem se lokty strkala se sousedem.

Kabáty nebyly kam odložit, protože v restauraci nebylo dostatek místa na háčky, natožpak na věšák. Tak tam takhle sedím a potím se ve vlněném kabátu, kabelku na klíně, na štokrdleti a číšník - jak se v Anglii říká - s velmi bubbly osobností (česky je takovej hodně nabuzenej).

“Jmenuji se Fabio a jsem váš číšník. Vypadá to, že slečna nemá svůj den, nespravila by to sklenička prosseca?”

“Nespravila!”

“Trocha bublinek nikomu neuškodí…!”, nedá se odradit a podává mi jídelní lístek.

Mám chvíli pocit, že si ze mě dělá někdo srandu a za chvíli se objeví skrytá kamera, ale ne neobjevila. Na jídeláku je hamburger, sirloin steak a tři přílohy - salát, špenát a hranolky. Na tohle jsem čekala skoro dvě hodiny?

“Pivo! Točený!”, procedím skrz zaťaté zuby.

“Točené pivo? To opravdu nemáme, ale co takhle skleničku prosseca?” nakonec se mi z Fabia podaří téměř vymlátit plechovkovou břečku, která chutná asi jako pět dní otevřený a na sluníčku stojící gambrinus.

Objednám si steak, kuchař to má bez práce, protože já jím steaky blue, omáčku nevedou, špenátem mínili syrové špenátové listy, dostanu ještě tak tři čtyři nabídky na skleničku prosseca. Nakonec zabodnu do nabublinkovaného Fabia steakový nůž, zaplatíme necelých 70 liber a jdeme si dát to káefcéčko. Meby narozeniny se blíží, že bychom raději zajeli na tu svíčkovou?