Miluj souseda svého!

Multikulti soužití v Londýně. Nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být hůř aneb když vám sousedi pravidelně pouští žilou. 

Z jedné strany postarší polský pár, z druhé strany asijská rodinka a teď si vyberte na koho budete volat policajty první. Hlasitá hudba do páté do rána, hned na to vrtačka o šesté, vajgly na terase, to je prostě taková ta klasika. Hoď kamenem pokud jsi bez viny, tak jsem házila pravidelně šutry sousedům do oken, ale nic se nedělo. Odpověď na pozdrav, to už bych asi chtěla moc, co kdyby jim huba upadla. Jak říká táta, nerozčiluj se, praskne ti cévka a budeš tahat nohu. A tak jsem se nerozčilovala, zdravit jsem začala hlasitěji, vajgly jsem si každé ráno posbírala a v dárkovém balení igelitky z Tesca jsem je jednou týdně házela nazpět. 

Nepsaný souboj se sváděl taky o parkovací místa, kterých je jen sedm, z toho dvě privilegovaná, kde jsou auta relativně v bezpečí před lidmi a dalšími auty a nehrozí ztráta zrcátka či pomočení od kolemjdoucích. Bohužel jedno to VIP místečko celoročně okupoval polský soused, každou neděli na deset minut nastartoval, vyzkoušel zda stěrače stírají a vyjel jen jednou v roce na Vánoce. Přemýšlela jsem, že bych mu dala před Vánocema jako dárek pod kola napínáčky, ale nakonec jsem si to v rámci zachování dobré karmy rozmyslela. 

Asijský soused sice odjížděl jako taxikář pravidelně, ale měl na hlídání parkovacího místa svou ženu. Ne, že by jí tam teda nechával pokaždé stát, ale když odjížděl zaparkovala své auto místo něj. Jednou jsem ale byla rychlejší a než manželka stihla přeparkovat, obsadila jsem místo kempovací stoličkou a s knížkou v ruce čekala, až Meba přijede. Parkovací místo jsme měli, že jsme o něj pak nechtěli přijít, nákup nosili v teplejch a nepoužili auto dva měsíce, to už byla jen daň z ceny za výhru. 

Některé národy jsou s tou pořádkumiluvností přeci jen trošku na štíru a tak, když už jsem po třetí viděla asijského fotříka vynášet odpadky pod nedaleký javor, požádala jsem ho, jestli by si nemohl ten pytel vynést tam kam patří. Čuměl, jak kdybych mu řekla, že má doživotní zákaz jíst nudle, ale  druhý den uklidil pytel zase pod strom. Po několika týdenním věšení pytle zpátky na jeho kliku a detektivní práci, za kterou by se nemusel stydět ani Sherlock Holmes, jsem konečně získala kýženou fotografii zachycující jeho počínání a nechybělo nic v cestě poslání stížnosti na příšlušný úřad. Následovala pokuta 120 liber a javor zůstal ušetřen. Veškeré hrdinské činy mají své oběti a tentokrát padl za ochranu přírody můj počítač, který dostal spršku od spratků, kteří si hráli se zahradní hadicí zrovna ve chvíli, když jsem se snažila na terase psát. Nevím jestli je navedl taťulda, ale je to dost pravděpodobné. Tyhle národy vynikající v bojových uměních umějí být agresivní. To já ale taky. Rozhodla jsem se jim to poklidně vysvětlit a když mé klouby začaly zanechávat krvavé šmouhy na jejich domovních dveřích, konečně otevřeli. Vysvětlili jsme si situaci a do měsíce byla asijská rodinka pryč. Jaké bylo naše nadšení, když i u Poláků zastavil stěhovák. Najednou byla obě parkovací místa volná. Oslavovali jsme, šampáňo teklo proudem. Naše nadšení však nemělo trvat dlouho. 

Přišel dopis, ve kterém stálo, že v domě po polských sousedech plánuje majitel přístavbu, kterou bychom přišli o veškeré slunce, které jde na terasu a navíc by nám zastavěl okno u mé pracovny. Stavební plány jsme připomínkovali a majitel nedostal povolení ke stavbě. O to větší bylo naše překvapení, když jsem po příchodu z práce objevila na naší terase dělníky, budující u sousedního domu lešení. Popadl mi amok a když nechtěli odejít, nastavila jsem zahradní hadici na program TRYSKA a vystříkala jsem je z terasy. Pravděpodobně někde v online světě koluje video blondýny v šatech a lodičkách, s tepající žílou na čele a krku která se zahradní pistolí v ruce a hysterickým smíchem útočí vodou na řemeslníky. Jestli mi doteď nepraskla cévka, tak snad už nikdy. 

Měsíc po té, po milionu telefonátů na úřady, psaní stížností a pravidelného tajného nočního bojkotování probíhající stavby, máme lešení stále na terase, rajčata mi nezrají, protože nemají sluníčko a okno je už zastavěné.“Vždyť máte v tom pokoji další tři!”, řekl iránský majitel domu. Pamatujte, nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být hůř. 

Začala jsem pravidelně sledovat pořad Sousedské noční můry, kde se kdysi mírumilovné soužití promění zpravidla v pěkně krvavou domácí zabijačku. Místo zklidnění nervů a faktu, že naše situace není zas tak hrozná, chytám inspiraci a těším se na pořádnou jitrničku.

Pana Poláka nyní potkáváme pravidelně, přestěhoval se o ulici dál. Uctivě se zdravíme a vzpomínáme na doby, kdy naším největším problémem bylo parkovací místo.