Miláčku, pojď, pojedeme na dovolenou!

Léto bylo v plném proudu a všichni hledali oddech na pláži a pětihvězdičkové hotely. To bych nebyla já, abych si nevymyslela něco speciálního. „Miláčku, ty tak miluješ zimu a nic ti nesluší víc než kulich. Pojď pojedeme na Island."

„Polární záře, krásná příroda, velryby, k obědu a večeři plody moře…!”, lákala jsem ho a to by nebyl Meba, aby mi na to nekývnul. Kdo mohl tušit, že v létě můžete vidět polární záři jen na obrázku, protože je polární den.

Večer jsme za plného světla usínali v našem mini karavánku (malej Ford Transit s postelí místo úložného prostoru) zabalený do deky, v péřovkách, rukavicích a kulichu, si prohlíželi na facebooku fotky našich opálených polonahých známých a pára nám při tom šla od pusy. Přes den jsme přejížděli z místa na místo. Hygienu jsme řešili horkými prameny. Občas jsme za to sice zaplatili několika kilometrovým

výšlapem, ale co by člověk pro horkou koupel neudělal.

Z ryb a mořských plodů jsme toho moc neochutnali, protože oběd v restauraci stál asi tolik jako ta all inclusive dovolená v tom pětihvězdičkovém hotelu. Nejen restaurace jsou na Islandu drahé. Všechno stálo nekřesťanský peníze. Potraviny jakbysmet. Strávili jsme osm dní na toastovém chlebu s burákovým máslem. Naopak nás překvapilo, že

pivo bylo dokonce levnější než v Anglii a chutnalo víc než obstojně. Až osmý den našeho pobytu jsme zjistili, že je to pivo nealkoholické. To byl asi ten důvod, proč nás z něj nebolela hlava. Alkohol v normálním supermarketu nekoupíte. V hospodě ano, ale půllitr vyjde asi na tři kila. Po třetím pivu nám ta cena přestala vadit.

Na velryby jsme se ale vydali. Představovala jsem si, jak za slunného dne vyjedeme lodí okolo hornatého pobřeží na jehož vrcholcích stále leží sníh a podél lodě nám bude poskakovat hejno kosatek. Že to bude trošku jinak, mi mohlo dojít ve chvíli, kdy nám nabídli Kinedryl. Hrdinsky jsme odmítli. 

Houpalo to hodně. Z 18 lidí na palubě jich sedm takřka nepřetržitě zvracelo. I přes všechny nepromokavé vrstvy jsme byli mokří až na kost. Meba se držel rukama i nohama a se zavřenýma očima se modlil, aby se nepozvracel, tudíž když se do vzduchu vymrštil obrovský keporkak, Meba ho neviděl. Kosatky se neukázaly vůbec. Přemlouvala jsem Mebu na ten samý výlet z Reykjavíku. Vážně jsem chtěla vidět Willyho. Meba nechtěl, hrozila jsem mu rozchodem, on mně taky.

Nevím, jestli by se našemu výletu dala říkat dovolená, ale zážitek to byl určitě.

Korunu všemu nasadil Meba, když jsem se ho zeptala, po dvanáctihodinové cestě, která zahrnovala hodinové zpoždění, tří hodinový let, dvacet pět stupňů teplotní rozdíl a cestu v horkém narvaném doubledeckeru, co by si dal k večeři. Já úplně grogy s myšlenkou na studenou skleničku bílého (vlastně nemyslím na nic jiného než na chlast) na naší londýnské terásce.

„Guláš nebo svíčkovou! Tobě nevadí dělat knedlíky, že ne?”

Pro více podrobných zážitků, rad, tipů a fotek  https://www.mujcernobilysvet.com/island