Když má chlap radši fotbal než vás

Nesnáším fotbal, asi jako většina žen nedokážu pochopit, proč se banda manekýnů honí po hřišti za kulatým čímsi, přehrává etudy na téma: Paní učitelko on mi zlomil pravítko a dloubnul mě tužkou do zadku.

Je mi celkem buřt, kdo vyhraje nebo prohraje! Pivo levnější nebude, kdyby bylo asi bych začala fandit taky. Naneštěstí mám doma letitého fanouška Manchesteru United!

Nejsem si zcela jistá, jestli si stále pamatuji všechna vyjmenovaná slova, za to hráče Manchesteru určitě, jako třešničku zvládnu zanotovat “Glory glory Man united, Glory glory Man united”.

Když jsem se k Mebovi nastěhovala, čti lehce vnutila pod jeho střechu, bylo v jeho domě Manchester United všechno – hodiny, ponožky, hrníček, trička, ručník, klíčenka, plyšovej méďa, šála. Těch krámů jsem se naštěstí nenápadně zbavila, jeho fanouškovského nadšení však nikoliv.

Nicméně jsem se povznesla nad mou nenávist, nad tu spoustu osamělých nocí, které jsem strávila sama, zatím co má drahá polovička čuměla v hospodě s chlapama na fotbal, a rozhodla jsem se, že mu koupím lístky na zápas. Co taky jiného chlapovi vymýšlet za originální dárek, když má doma mě. Dárek za všechny prachy.

Já – rodilý škudlil, jsem po pěti hodinovém vybírání nejlepší sekce a nejlepších sedaček utratila tolik, co by stačilo na dovolenou pro čtyřčlennou rodinu v Chorvatsku (pokud by teda jedla celý týden májky a spala pod stanem).

Předpokládala jsem, že když už jsem ty lístky zaplatila, že mě aspoň vezme s sebou, což on úplně tak v plánu neměl a druhý lístek nabídl všem svým kamarádům, a dokonce i mému tátovi! Demokraticky, nehystericky a bez emocí jsem mu vysvětlila, že s ním pojedu já. Co si budeme povídat, šestihodinová cesta do Manchesteru a zápas bude trošku nutné zlo, ale někde jsem viděla, že se na stadionech prodává párek v rohlíku, a hlavně pivo v kelímku!

Nastal den D. Stadion Old Trafford. Pokud jste si mysleli, jako já, že se celá ta záležitost zvládne za dvě hodiny, jako v televizi, tak jste na omylu. Nejprve přišlo na řadu muzeum. Pak svatostánek – obchod laciných cetek – kde, jsme zaplatili desátek z roční utržené mzdy za ty samé klubové cetky, kterých jsem se zbavovala posledních pět let a které by na tržnici v Camdenu šly koupit za pár liber.

Poté, co jsem si narazila roztomilou čapku s klubovým logem, mě pořadatelé odmítli pustit na stadion a domáhali se mého dospělého doprovodu. Fakt, že si mysleli, že mi je ‘náct byl jediným pozitivním zážitkem celého odpoledne. Pak už byla jen zima.

Shrnuto podtrženo, sedmdesát pět tisíc lidí si společně zazpívalo, zabučelo, zatleskalo, většina z nich koukala na přímý přenos na obrazovkách svých telefonů, protože rozeznat hráče velikosti mouchy je bez dalekohledu celkem fuška. Jste vůbec rádi, pokud rozeznáte ty vaše od těch ostatních.

Navíc se po trávě furt motaj nějaký týpci v černých tričkách a nikdo vlastně neví ke komu patří. Nakonec někdo vyhrál a šlo se domů. Kdybych bejvala věděla, že blbej párek v rohlíku s malým pivem, navíc plastovým lahvovým Heinekenem, bude stát deset liber, a ještě si ho nebudu moct vzít ani na stadion, ale budu ho muset pít v uličce před smradlavýma hajzlíkama, říkám vám rovnou, žádné lístky bych nekupovala. To je doufám jasný.