Jaké je to spolu bydlet nebo vlastně spolubydlet?

Už jste taky sharovali aneb když si začnete vážit toaletního papíru, čistého nádobí či prázdné pračky.  

Představujete si, jak v malebném anglickém domečku bydlí parta lidí, kteří spolu po práci tráví čas v obýváku. Společně vaří, sdělují si své radosti a starosti, o víkendu jezdí na výlety? Radši hned přestaňte koukat na P.ř.á.t.e.l.é.!

Začínala jsem jako většina Čechů ve východním Londýně. Československá agentura mě ubytovala do domu, kde nás bydlelo jedenáct. Dělili jsme se o jeden záchod a jednu koupelnu. Z těch jedenácti lidí, osm kluků pracovalo na stavbě aneb bez žabek a neoprenu do vany nelez.

Patřila jsem však mezi ty vyvolené, kteří měli v místnosti topení a plíseň pouze pod netěsnícím oknem. Bydlela jsem na pokoji s fajn holčinou ze Slovenska. Její jediný problém byl, že neuměla vstávat, takže i když šla do práce od jedenácti, budík jí zvonil od pěti od rána každých devět minut až do desíti, než už opravdu musela vstát. Po půl roce mi při zvuku budíku začalo tikat levé oko, rozhodla jsem se proto, že je na čase změnit působiště.

Druhý dům na severu Londýna mně opět pronajímal Čech - jakýsi Kudr. Za desítky tisíc mě nechal bydlet bez postele, ledničky, nádobí, internetu i elektřiny. Za to s dvěma horkokrevnými Slováky. Každý den po práci nakoupili pivka, flášu jacka a už se pařilo ve velkým. Občas přibyl i kokain, který naši slovenští bratia míchali se seškrábanou omítkou ze zdi. Komu záleží na kvalitě, důležitá je kvantita. Tvrdě dřeli, tvrdě chlastali, pak se porvali, a nakonec si padli do náruče a v nejbližší rohu usnuli. Druhý den nanovo. Jednu výhodu soužití s nimi mělo. Paľo strašně rád vařil, takže to byl jediný dům, ve kterém jsem v Londýně netrpěla hlady. Halušky, guláš, bramboráčky, kačena. Jo, to bylo žrádlo. Když jsem byla dostatečně vykrmená a po jedné párty jsem se ráno probudila v pokoji na zemi se steakem v ruce, došlo mi, že ta československá společnost mi zkrátka nedělá dobře.

S mottem do třetice všeho dobrého, poučena z předchozích chyb, rozhodla jsem se hledat bydlení jinou cestou a bez Čechů. Obešla jsem pár příbytků, které měly různé majitele vesměs Pákistánce či Libanonce.

Jsem v Anglii, tak si pronajmu pokoj od Angličanů, řekla jsem si. Smlouvu jsem podepisovala s Angličankou Sharon, kterou už jsem pak nikdy neviděla, místo ní se vynořil ..olalala…Pákistánec Abidur. Musím říct, že Abidur byl celkem hajzl. Vyhrožoval nám, že vymění zámky a všechny nás vyhodí ven na ulici. Toto zuřivé jednání v něm vyprovokoval hromadný email, ve kterém jsme si my nájemníci stěžovali na fakt, že je nám tak trošku zima a že teplá sprcha by v listopady čas od času nebyla od věci. Když na nás zavolal policajty, pochopili jsme, že toho chceme opravdu příliš a stěžovat jsme si přestali.

Bez vody, topení i internetu se dá žít, ale poté, co se jeden ze spolubydlících podřezal a vyhrožoval, že podřeže i nás, rozhodla jsem se, že se nakvartýruju k Mebovi.

Po bez mála pěti letech společného soužití musím říct, že už mně otrnulo. Dřív bych byla šťastná za teplou sprchu, teď remcám za špinavé ponožky na zemi či papírový kapesníček u kapsy kalhot po té, co je vyperu. Jsem to ale nevděčná.

Na závěr několik pravidel a zásad:

1. Pokud necháte jídlo v ledničce nebo kuchyni, budete o hladu.

2. Pokud zapomenete jakoukoliv kosmetiku v koupelně, už jí nikdy nebudete mít šanci použít.

3. Toaletní papír je zlatej grál. Važte si ho a noste ho všude sebou. Jedno pochybení a váš toaletní papír skončí v za…tracení.

4. Pokud si chcete vyprat, zaručeně nějakej ignorant má prádlo v pračce. Klidně den, dva, tři…

5. Pokud si chcete uvařit a náhodou máte z čeho. Nejdřív si musíte umýt nádobí. Čisté talíře,    příbory, skleničky či pánvičky jsou nedostatkovým zbožím.