Homolkovic v Londýně

Zhruba tak dvakrát ročně nás potká taková událost - návštěva rodičů. Pokud bychom bydleli v Čechách zvládlo by se to za jedno odpoledne, s kafíčkem, kremrolí a pak už jen Děkujeme, odejděte

Jelikož ale bydlíme v Londýně, je to záležitost několikadenní. Drama začíná už několik dnů před příletem.

„Nemůžu najít ten check-in..” nebo “Pomůžeš mi s tím odbavením? a “Už jsi si napsala ten seznam, co chceš přivézt?” ale i “Můžu dát syrečky do příručního zavazadla?”

„Mami, klidně je tam dát můžeš aspoň budeš mít víc místa kolem sebe!”.

Táta ten neříká nic, ten má cestovní horečku. Nesnáší Londýn. Bývá - lehce řečeno - podrážděný. O lidech, kteří dobrovolně bydlí v Praze si myslí své a klepe si při tom na čelo. Jistě si tedy dovedete představit to trauma z několika milionového Londýna. V Čechách se balí, v Anglii se začíná gruntovat. Práce jak v sibiřským gulagu. Půjčujeme si přístroj na tepování koberců, perou se záclony a závěsy, sundávají se lustry, kartáčkem na zuby čistíme zábradlí u schodiště a že anglický zábradlí má sakra hodně žbrblinek. Malujeme, protože malba na schodišti je špinavá od psů. V každé místnosti zapojím do zásuvky elektrickou vůni. Vytírám na kolenou s hadrem v ruce, protože mop by to nevzal pořádně. Není nad očekávání návštěvy dvou puntičkářů se zálibou v úklidu.

Přivítání na letišti, zhodnocení stavu našeho auta zvenku i zevnitř, několik komentářů o mém řidičském umění. Ať si to zkusí, řídit na čtyřpruhým kruháči v protisměru.

Po příjezdu domů přijde nejprve to příjemné - dárečky. A tak se máma ujme vybalování Kauflandu ze svého kufru - špekáčky, tvaroh, hrubá mouka, plznička, čajovka, lovečák, uzenej sýr, taky ty syrečky, překvapuje mi, že nepřivezla i leták, ráda jsem si tam četla vtipy. (Jsou vůbec v kauflanďáckým letáku vtipy?)

Pak následuje inspekce, tu většinou provádí táta.

„Prkýnko na záchodě potřebuje utáhnout!”

„Na terase se odlupuje barva na podlaze, viď?”

„Co ten škrábanec na ledničce?”

„Tu zeď jste si malovali sami co? Hm, je to vidět!”

Naštěstí nás během jejich návštěvy nečeká povinné kolečko - Big Ben, Buckinghamský palác a Oxford street, za to pokaždé musíme jít nakrmit veverky do Hyde Parku, zajet se vyfotit s jelenama do Richmond parku a pak nákupy. Hodiny a hodiny v nákupáku, kdy v HMku nakupujeme úplně z té samé kolekce, která je v Čechách. V Primarku strávíme víc času při čekání na kabinku, než vlastním nakupováním. Máma to obvykle vzdává a zkouší si všechno v uličce mezi regálama. Nakonec si kupuje si asi tisící pruhované tričko, které je vždy úplně stejné.

A pak taky vybíráme kufr. Už je to jakási rodinná tradice. Každý den

po dobu pobytu se chodíme na ten kufr koukat, hodnotit jak pevná má kolečka, zda uveze třicet kilo uzenin a nerozpadne se po prvním letu. Kufr se samozřejmě po prvním letu pravidelně rozpadne, praskne, a nebo se aspoň urve ucho.

Další ztěžejní kapitolou je jídlo, to je takové kontroverzní téma, které občas vyvolává rodinné nepokoje.

„To máslo je slaný!” zhodnotí táta při snídani a tak mu podávám máslo nesolené, které jsem koupila jen kvůli němu, protože právě to slané nesnáší. Namaže si tedy chleba neslaným máslem a pak ho osolí.

Tím to nekončí, také velikost porcí může být problém.

“To si jako myslíš, že jsem dneska fáral?”, okomentuje naservírované tři knedlíky se svíčkovou. V rámci zachování štíhlé linie přendává třetinu na dezertní talířek, z kterého pak obědvá. Mebovi už se hlady kroutí panenky, ale kdo by si dal pět knedlíků, když tchán si dá jeden a ještě zhodnotí, že se vážně přežral.

Už jsem celkem vystresovaná a to máme za sebou teprve dva chody.

„Co mám udělat k večeři?

„Já nevím, my sníme všechno!”, to odpovídá máma.

„Žebírka?”

„Žebra ne, ty máte rádi vy, ty vám nebudeme jíst!”, zase máma.

„Lososa?”

„Lososa kvůli nám nedělej!”, protáčím panenky, začínám být lehce nakvašená a odmítám vařit cokoliv. Odcházíme do sushi restaurace. Stolečky jsou zapuštěny do země, takže se musíte zapustit také a sedíte na tom samém místě po kterém zároveň chodí obsluha. Naneštěstí tam také běhají nevychované anglické děti, který se projevují značně hlasitě a nikdo nemá potřebuje je zklidnit. Pokaždé, když proběhnou tátovi za zády do něj drcnou a sushi, které se pracně posledních dvacet minut snažil nabrat hůlkami upadne zpátky na talířek. Když se to stane po třetí, žíla na spánku mu začne pumpovat a než se kdokoliv vzpamatuje, okřikne fakany hlasitým “hej”. Celá restaurace se otočí naším směrem, Meba se lekne tak strašně, že tentokrát upadne sushi jemu a to přímo do mističky se sojovou omáčkou, které se rozstříkne po stole. Spratci běhají dál a my po zbytek večera čistíme sojovku z bílé košile.

V den odletu vládne nervózní atmosféra. Rodiče se naposledy jdou podívat na kufr, tentokrát už beze mě. Vrátí se bez něj, ale dle očekávání ho jdou po obědě stejně koupit.

Na letiště odjíždíme asi 8 hodin před plánovaným odletem, protože máma má strach, že jim to uletí. Celou cestu nemluví a nesmíme zastavit ani na benzínce na záchod, protože co kdyby to letělo dřív.

Cestou z letiště se stavujeme u nejbližšího KFC a Meba si objednává dva kbelíky smaženého kuřete, protože během návštěvy mých rodičů zhubnul tři kila. K jídlu si otevřeme plzničku.

“Na zdraví! Tak zase na půl roku pokoj!”