Homolkovic u moře

Rok se s rokem sešel. Léto a doba dovolených je tu a Češi se zase vydávají objevovat krásy cizích krajů.

Už ne do Chorvatska s fuseklema v sandálech, igelitkou a májkou v batohu. Více jak čtvrt milionu se jich vydává do země faraonů, i když si většina jen kydne na lehátko a místo probádávání pyramid probádávají, co všechno je v ceně all inclusive.

Vydávají se na křížovou cestu kázat, ženejlepší zlatavý mok se pije v Čechách a ten místní se nedá pozřít, i když vlastně, když jsme za to už zaplatili. Lup tam další půllitříček.

Stejně tak naši, už patnáct let dobrovolně jezdí na egyptský výplach střev. Kdo v Egyptě nechytil faraonovu nemoc jakoby tam ani nebyl.

Panika začíná již několik dní před odletem, každoročně se kupují nové kufry, protože ty fajn skořepiny z Primarku se už zase rozpadly. I přesto, že bydlí patnáct minut od letiště, vydávají se na cestu s pěti hodinovým předstihem. Aspoň má máma čas pokecat si s pozemním personálem a zažádat o nouzový východ, aby měli víc místa na nohy.

„Mohla by poprosit o nouzový východ?”

„Umíte anglicky?”

„Samozřejmě”

„Bla bla bla…!”, spustí ženská za přepážkou anglicky.

„Já samozřejmě chápu, co říkáte, ale teď na mě anglicky mluvit nemusíte.”, zatváří se máma suverénně a spiklenecky mrkne. Dostává letenky se sedadly u nouzáku a odchází s vítězoslavným úsměvem. Nemá totiž ponětí, co ta ženská za překážkou, v tý angličtině, mlela.

A pak nastávají ty situace, takřka rituály, které se každoročně opakují.

Homolkovic pravidelně mívají problém s trezorem, který prostě nejde zamknout a pravidelně kvůli trezoru vyžadují nový pokoj. Nebyl by to zas až takový problém, kdyby si opět pravidelně nevybalili celou garderóbu a dvě stě lahviček opalovacích krémů do skříně. Takže následuje hodinové balení, aby o dvoje dveře dál, mohli zase půl hodiny vybalovat a zjistit, že nejdou zamknout dveře a opět otravovat chudáka na recepci.

I když jsou na dovolené, vstávají v půl šesté. Máma, protože by jí mohlo utéct pár minut na slunku a přijela by míň opálená než Blažková od vedle a táta si musí zasportovat. Přeci jen celodenní válení na pláži by mohlo mít negativní dopad na jeho figuru.

Na rozdíl od dob minulých, kdy jsme se těšily, až naši vypadnout a my se ségrou uděláme na baráku takovou párty, že vajgly a zátky od piva budeme z bazénové filtrace vyndávat ještě na Vánoce, jsme teď neustále pod dohledem. Ty tam jsou ty doby, kdy esemeska z dovolené stála dvanáct kaček a rodiče se zmohli na „Dojeli jsme, vše v pořádku!“ teď je všude wifina a tak krom toho, že si na dálku přes webku můžou zkontrolovat, jak se ségra hezky stará o dům a jestli zalévá muškáty na balkóně, jsme také zásobované milionem fotek. Máma u palmy, táta u palmy. Máma u bazénu, táta u bazénu. Máma na pláži, táta na pláži.

A to pravé drama nastává po návratu – musíme se přeci kouknout na těch pět milionů rozmazaných fotek rybiček. Díky bohu, že už nežiju v Česku, jsem ušetřena.