Cestování se postará, abyste vypadali jako fotografie v cestovním pasu!

Aneb když si po dovolené potřebujete vzít dovolenou. Ne, vše jde vždy hladce podle plánu. Kort když ty plány vytváří agresivní blondýna a flegmatický Etiopan.

Zatímco čekáme na výdej víz, rezervuji noc v hotelu. Teda v hotelu, v romantické chýši přímo na pláži. Jako jo, mohli jsme jet do tranzitního hotelu na půl cesty mezi letištěm a přístavem se snídaní a horkou sprchou za pár dolarů. Oddychnout si po tom hororu na letišti, vyspat se, ráno chytit trajekt a vydat se na Zanzibar, kde máme zaplacený hotel. Ale to né, to by Kristýna nesměla být dilina a nechtěla jet rovnou na pláž. V osm večer, když západ slunce je před sedmou.

Recenze na internetu je jedna věc, realita druhá. Chýše to teda byla, romantická nikoliv. Nemáme elektřinu, a tak si svítíme mobilem, který se každou chvíli vybije. Moře, ehm oceán, je tam někde venku, ve tmě. O teplé sprše stále jen sním a kadibudka je oproti zdejší koupelně luxus.

Ráno donutím Mebu se jít projít po pláži, když už ji máme před vstupním otvorem do naší chýše. A pak šup do taxíku a rychle na Zanzibar. No rychle. Taxikář se z nás snaží vytřískat co se dá, a tak prý, že jestli chceme jet po mostě, musíme mu zaplatit extra. Meba už natahuje ruku s dolary.

“On jako nevěděl, že pojedeme po mostě? Asi ten most tu postavili mezi tím, co na nás čekal, ne? Jsi nikdy nepoužil UBER? Objednáš, peníze ti strhnou z karty a hotovo dvacet!”, vytrhnu Mebovi dolary z ruky.

Podobnou taktiku na nás zkouší v pobočce, kde prodávají jízdenky na trajekt.

“180 dolarů za dva lístky?”, jeden má stát čtyřicet. Dobrý pokus. Nakonec se dohodneme na lístku za třicetpět. Trošku Pyrrhovo vítězství, protože místo rychlolodí jedeme starou kocábkou, které překlenutí vzdálenosti mezi pevninou a ostrovem trvá tři hodiny, ostatní lodě to zvládají za polovinu času.

Tři týdny utečou jak voda a my musíme letět domů. Rutinní procedury se opět mění v drama.

“Nemám vás na seznamu pasažérů.”, oznámí nám pracovnice letiště při odbavení kufrů a sebere nám pasy. Opět.

“Podle systému jste odletěli zpátky do Amsterdamu!”, dodá.

“Tak to tady asi vidíte ducha.”

“Kdybyste se posadili a já zkusím zavolat…”

“Poslouchej, my se nikam neposadíme, já chci abyste mě odbavili hned teď.”, Meba mi šlape na nohu, abych jako nebyla nepříjemná. Přichází další pracovník letiště a další a další. Šest idiotů stojí za přepážkou, čumí do počítače a kroutí hlavami, což je mi celkem prd platný. Ti ignoranti jen dokola opakují, že nás nemají na seznamu pasažérů, a že tudíž nemůžeme letět. O hodinu a půl později zjišťujeme, že při příletu nám ta obtloustlá černoška bez našeho vědomí přebookovala let a prý se s tím nedá nic dělat.

Letadlo odlétá za dvacet minut a my jsme stále ještě u přepážky na odbavení.

“Víte vůbec odkud já jsem? Já mám českej pas, osmej nejsilnější na světě… “, Meba vyprskne smíchy, jako že tenhle argument nemůžu myslet vážně.

“Chci okamžitě svůj pas a být odbavená!”, vřískám dál. Nestrávím ani jednu noc navíc na tomhle debilním letišti. Úředníci někam volají a svahilsky se dohadují. Po čtvrté nám za pobyt v Tanzanii berou otisky prstů a fotí obličeje. Po čtvrté vyplňujeme vízové kartičky. Přemýšlím, jestli nás teď konečně zavřou, ale nezavřou. Místo toho nám vytisknout letenky a se slovy “Pospěšte si, ať vám to neuletí!” nás pouštějí. Proč, jak, nač…nevíme.

V Amsterdamu máme pár hodin na přestup, takže mě už nijak nerozhodí, když nám na pasovce začne ten ouředníček vysvětlovat, že Meba nemůže cestovat bez víz a že ho do Prahy nepustí. Obracím oči v sloup, zalovím v kabelce a vytáhnu vytištěné dokumenty z české a britské ambasády a strčím mu je pod okýnkem se slovy, že jestli mi nevěří, tak ať si to vygoogluje. Po několika minutovém dohadování, umlácen argumenty, dá Mebovi razítko do pasu a pouští nás.

Zjišťujeme, že let do Prahy bude mít půl hodinové zpoždění. Sedíme před gatem a zíráme před sebe. Když na tabuli naskočí další půl hodina delay, už jen pokrčíme rameny. Po několika hodinovém čekání, když se konečně řadíme k nástupu do letadla, počítač nenačte naše palubní vstupenky. Letuška nám zazpívá už ohranou písničku.

“Nemůžete dovnitř, nemám vás na seznamu pasažérů.”, ukazuji jí letenky, které nám vytiskli na letišti v Tanzánii. “Tyhle letenky jsou falešné. Obraťte se na KLM!”

“Jak jako falešné? To jsem si je asi vytiskla sama doma na koleni, ne?”

“Obraťte se na KLM!”

“To nám to ale uletí!”

“No, to vám to uletí!”, zkonstatuje s úsměvem, který bych jí ráda rozbila.

“Krávo!”, oplatím jí úsměv. Meba vždycky oceňuje, jak diplomaticky umím jednat s lidmi.

Po vystání hodinové fronty na informacích KLM, v čase, kdy naše letadlo už je pravděpodobně skoro v Praze. “Ne, nevíme, kde se stala chyba. Omlouváme se...!”, blablabla, dostáváme dvě letenky první třídou do Prahy, sice o několik hodin později než původní let, ale co, hlavní je se dostat do Čech.

Když sedíme patnáct minut v Praze u výdeje zavazadel a očima kroužíme po jezdícím páse, vlastně nás ani nepřekvapí, že naše zavazadla nepřijíždějí.

Příjemná paní na reklamacích nám sdělí, že čtyřicet šest kilo mé letní garderoby je stále v Amsterdamu a při mém štěstí se s ní už nikdy neshledám.

Myslím, že letos budu mít strach se vydat i na pláž do Brightonu, a to nás ještě čeká cesta Praha – Londýn, autem a s dvěma psy. Zabte mě rovnou!