Cestování je otázkou peněz, ale i odvahy!

Tu musíte mít pořádnou, pokud se rozhodnete jet na dovolenou po Vánocích, když vypadáte jak prasátko, které si děti přejí vidět na Štědrý den. Více odvahy (a více peněz)musíte mít, pokud cestujete s někým, kdo vlastní etiopský pas

    Prvního ledna s novoroční kocovinou nasedáme do letadla směr Amsterdam, přestupujeme a pokračujeme do Dar Es Salaam. Ekonomickou třídou s KLM, kde je tolik místa na nohy, že cestování s Wizzairem je oproti tomu luxus. Po dvaceti hodinách na cestě vystupujeme na letišti, a to ještě netušíme, jak nás v Salamu budou mít na salámu.

    Rutinní vyplnění víz, příprava padesáti dolarů, bílé pláže a tyrkysový oceán za rohem. Já dostávám víza bez problémů, ale okolo Meby je rušno. Jako obvykle. Údajně měl mít víza už předem. V okamžiku se kolem nás sbíhá několik černochů v uniformách. Radí se a dohadují, přichází další a další. Nepanikařím. Stále si myslím, že to nějak uhrajeme. Vždyť jsme měli vše zjištěné předem, byli jsme na ambasádě, ale tady jen kroutí hlavami, jakože bohužel. Situace se zdá vážná, a tak natahuji moldánky a chystám se omdlívat. Přeci nenechají blondýnku brečet. Nechali. Tlustá černoška mě drapne pod paží, posadí na kovovou lavici a řvi si, jak chceš, ty blondýnko.

Se slovy, že ráno budeme deportováni, za sebou zabouchne dveře.

„Tak co tady takhle sedíš, na co čekáš, jsme v Africe!” vrazím Mebovi do ruky 100 dolarů a pošlu ho dát první a asi i na dlouhou dobu poslední úplatek v životě: „Řekni jí, že jsem těhotná!”

    Meba se vrací i se ženštinou v zádech a dolary v ruce. Ta mě znovu drapne v podpaží a odvádí nás pryč. Super, teď nás zavřou, protože Meba ani neumí podplácet, tsss prej Afričan. Začínám být naštvaná.

Ženština nás zavede do místnosti, která má na jedné straně zamřížované dveře. No, neříkala jsem to? Zavřou nás! Podává mi šátek a ať si jako lehnu, když jsem teda těhotná. Ten šátek strašně smrdí, ale je mi hloupé ho odmítnout.

    Začíná se mi dělat špatně, tak požádám o vodu. Několikrát se ujistím, že to není voda z vodovodu. I když nezalepené víčko svědčí o opaku. Mohu si vybrat, zda mi bude blbě a nebo mi bude blbě. Napiju se, následky se dostaví zanedlouho.I přes neklidný žaludek a smradlavý šátek usínám. Probudím se pokaždé, když zavržou mříže a přijde se na mě někdo podívat. Chodí sem, jak do zoo.

Okolo šesté přichází chlápek v obleku a ptá se, co se stalo. Meba mu vše dopodrobna vysvětluje. Uklidní nás, ať se nestresujeme, že to zařídí. Naděje. Chlápka v obleku už neuvidíme.

     O dvě hodiny později nám uniformovaný letištní příslušník řekne, že pokud najdeme někoho v Tanzánii, kdo se za Mebu zaručí, víza dostane. Naděje. Nastává kolotoč telefonátů a okolo dvanácté přijíždí kravaťák z etiopské ambasády s diplomatickým pasem ochotný se za Mebu zaručit. Už se vidím na pláži, pomalu začínám v kufru hledat plavky a chystám se jít natřít opalovákem na letištní záchodky. Ženština z noci ovšem řekne, že to nestačí, že rozhodnutí není na nich, ale na na imigračním. Nicméně nám také oznámí, že nám přebookovala letenky a že večer v deset odlétáme. Já s platnýma vízama za padesát doláčů. Nikdo se mě nezeptá, jestli si třeba nechci udělat romantickou dovču bez Meby, nějakýho toho černocha bych tady už cestou asi schrastila.

    Přemýšlím, jestli budeme muset platit tu zpáteční letenku a o penězích o které jsme přišli. Vlastně mi ale nic neštve tak, jako fakt, že prošvihneme už druhou zaplacenou dovolenou (první byly Seychely) a že se zase neopálím, že jsem nemusela běžet deset kiláků na Štědrý den, abych byla hubená a že jsem si klidně mohla dát o jedno linecké kolečko navíc. Jak by řekla babička: „Kdybyste seděli doma na prdeli, tak by se vám to nestalo!”

    Jsou dvě hodiny odpoledne, já už nepředstíraně řvu jak hysterka. Nemluvím. Ono taky není o čem a s kým, když kravaťák něco furt etiopsky dohaduje s Mebou. Za chvíli se dozvídám, že se pokouší kontaktovat imigrační, které by mohlo Mebovi vydat víza. Po rozhovoru s armádou úředníků se dozvíme, že víza dostane jedině tehdy, pokud se za ně zaručí sám ambasador. Naděje. Náš kravaťáček kontaktuje ambasadora, ten zavolá na imigrační, kde mu nějakej idiotskej byrokrat řekne, že zavolat by mohl takhle každej a ne opravdu nestačí údaje z diplomatického pasu. Jedině pokud by to bylo písemně. Potřebují razítko, každá žádost přeci musí mít razítko. Ambasador píše email a posílá ho na imigrační. Email? Kde to žijete? Jednadvacáté století drahouškové, jedině psaní, černý na bílým, hezky zabijte pár stromů, vytiskněte to a pošlete poštou! V Africe? Poštou? Než ten dopis přijde naše dovolená skončí. Zase řvu a sundavám si plavky. Naděje chcípne, jak stromeček po Vánocích. Přivézt? Ale samozřejmě, že to můžete přivézt! Naděje chytá sedmý dech. Jenže zavíráme v půl páté. Je deset minut po čtvrté. Naděje se válí na podlaze a divoce koulí očima. Nicméně se nevzdá a pádí si to na imigrační. A pak? Pak volá ambasador z imigračního úřadu a asi za tři minuty před půl pátou Meba dostává víza. Tý podplacený nepodplacený ženský se to nelíbí, ale to už je asi tak jediné, co s tím ona může dělat.

    V půl osmé opouštíme letiště, poslední trajekt na Zanzibar dávno odjel, ale co, hlavně, že jsme volní. Dobrodružství může začít.

Po našich zkušenostech s cestováním (a to nemluvím o tom, jaké drama se odehrávalo při návratu) jsem se rozhodla otevřít si zážitkovou cestovní kancelář, pokud by někdo toužil po adrenalinové dovolené, neváhejte mě kontaktovat.