Boj s větrnými mlýny

Přemnožili se. Jsou všude. Číhají zpoza rohu a jsou připravené zaútočit. Monstra, která Anglii děsí víc než Brexit.

Už je tak nějak veřejně známo, že ne vždy dělají Angličané bystrá rozhodnutí. Jedním z těch méně zdařilých bylo dovezení šedých veverek ze Severní Ameriky. Původně měly sloužit jako mazlíčci pro bohaté. A tak se z pár kousků stala populace dvou milionů a nikdo neví co s nimi. V současné době stále slouží bohatým klientům, nikoliv však jako domácí zvířátko, ale jako hlavní chod v Michellinských restaurací.

Staly se atrakcí pro chudé turisty, kteří nemají na lístek na London Eye. I já jsem patřila mezi ty, kteří zvesela krmili roztomilé šedivé veverčičky v Hyde Parku. Každý, kdo mě přijel navštívit se s nimi musel povinně vyfotit. Málokdo tak viděl Big Ben, za to všichni mají fotku s veverkou.

To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy se rozhodly zaútočit na mou pýchu – naši terasu.

Sežraly mi dvě hortenzie, rododendron, kamélii, kopr, koriandr i jahody. Vyhloubaly díry do dřevěného obložení a udělaly si pod ním bejvák. Klasické tři plus jedna s kuchyňským koutem a manželskou postelí, kterou vytvořily z výplně polštářů, které svými ostrými drápy nemilosrdně rozsápaly. Drancování trvalo několik měsíců.

Přemýšlela jsem, že budu platit výpalné a dobrovolně jim každý den dám misku buráků na stranu, jen aby nechaly mé rostlinky na pokoji. Meba mi to rázně zatrhl. Nenecháme se přeci vydírat.

Hledali jsme dostupné i nedostupné prostředky, jak se s těma mrchama vypořádat. Spreje domácí ani kupované nepomohly, falešný umělý havrani taky ne, babské rady byly k ničemu, zavěšená cédečka je nechávaly v klidu a ultrasonické odpuzovače zrovna tak. Z terasy se stával prostor, který připomínal spíš vetešnictví než rozkvetlou chloubu Přemka Podlahy.

Byli jsme donuceni přistoupit k radikálnímu řešení – zakoupení pasti. Nastražili jsme oříšky a nepřítel na sebe nenechal dlouho čekat. 

Jenže co s ní, vypouštět se nesmí. Jed neexistuje. Meba navrhoval, že jí teda utopíme ve vaně. Tam bych se pak teda chtěla ještě někdy koupat.

Dělníci (ne)pracující na rekonstrukci naší kuchyně se nabídli, že jí rozmlátí hlavu kladivem. Dyť jsem to už psala, prostě milý hoši.

Já, která přispívám na mořské želvy, kupujuno cruelty pastičky na myši, do které se sice nikdy žádná myš nechytla, ale sýr pravidelně zmizel, odmítám kupovat vajíčka z klecových chovů, jsem zaregistrovaná v Greenpeace, dělá mi problém naporcovat lososa, takže mu vždycky musím přikrývat oči utěrkou, tak já budu přihlížet zabíjení veverky? NIKDY!

Nasypala jsem jí buráky, prostrčila víčko s vodou a čekala až padne tma. Pod rouškou noci, pod pohrůžkou pokuty 1 500 liber jsem se v černém oblečení, vydala daleko za Londýn veverku vypustit. S dobrým pocitem, že nedošlo ke krveprolití a veverka, a i terasa zůstane zachráněná jsem se ráno vydala zkontrolovat mé květinky. Nejen, že došlo k dalšímu masakru a petúnie leželi rozsápané na podlaze mezi hroudami hlíny, ale další tupá veverka se chytla do pasti.

Nyní několikrát do týdne vyvážím veverky za Londýn. Údajně jich je ve městě přes sto tisíc, takže mám na pár let o zábavu postaráno.

Od dob mého posledního podnikání jsem dlouho nepřišla s žádným novým byznysem. Příležitost dělá prodejce, rozhodla jsem se pro obchod s veverkami. Oproti konkurenci, které si účtuje pět liber za staženou veverku připravenou k pečení, já přenechávám živou i s kožichem za odvoz. Značka: když si počkáte, dostanete rovnou páreček (aby nedošlo k mýlce, nabízím páreček veverek, ne páreček z veverek).