Ještě před týdnem ho znalo jen velmi málo lidí. Zkrátka jeden z té anonymní armády lidí, co vezmou mobilní telefon, stativ a nahrají se, jak brnkají na kytaru a zpívají. A teď jej poslouchají miliony.
Jmenuje se Oliver Anthony. Žádný hezoun to není, vlasy na ježka, hustý plnovous, oboje v barvě rzi. Oblečený v obyčejném tričku, žije na venkově v oblasti, které obyvatelé velkých měst říkají flyover country. Země, nad kterou se jen přelétá a na lidi, kteří tam žijí, se hledí jako na vidláky s krkem červeným od práce na slunci.
Tyhle oblasti jsou ta jiná Amerika, než kterou si obvykle představíme. Neromantická, sužovaná alkoholismem, polykáním pilulí proti bolesti a vysokou sebevražedností. Rez strojů v zavřených továrnách a dolech symbolicky ladí s barvou Oliverových vlasů a vousů. Krajina bez naděje a bez zájmu elit. Tak koho by zajímal song jednoho mladého muže, který sotva před měsícem přestal pít?
A tak Oliver Anthony zveřejnil nové video a v popisku požádal těch pár set sledujících, aby mu dali „lajk“ a třeba to i šířili. A pak uprostřed lesů v obklopení svých tří psů spustil:
I´ve been selling my soul, working all day
Overtime hours, bullshit pay
So I can sit out here and waste my life away
Drag back home and drown my troubles away
(neuměle přeloženo zhruba takto:
Prodávám svou duši a makám celej den
Hodiny přesčasů a plat co je jak zlej sen
Abych tu poseděl a nechal život proběhnout
Dotáhnu se domů a trable nechám utonout)
Ty verše evidentně zasáhly do srdcí mnoha posluchačů a video se začalo nebývale šířit. A Oliver jim nemluví z duše jen v první sloce. Naopak, dál přidává pod kotlem a zpívá o tom, jaké to je žít v novém světě, když má člověk starou duši. Ale zejména zpívá o bohatých mužích a ženách na sever od Richmondu. A tam se nachází co? Washington D.C. a velká města východního pobřeží. Sídlo americké politické moci, sídlo většiny velkých médií a institucí. To od nich přichází zákony, to od nich přichází to, čemu se říká společenský diskurs. Oliver ho nechápe. Nechápe, proč u nich mají lidé problém zaplatit jídlo, zatímco vláda rozdává vypaseným podpory, proč jsou zisky z hedge fondů skoro bez zdanění a práce obyčejných lidí naopak. Proč (a to je mimořádně rafinovaná hra se slovy a narážka na kauzu pedofilního lobbisty Jeffreyho Epsteina) se politici nezajímají o horníky (miners) namísto nezletilých dívek (minors) na jakémsi ostrově…
Já nejsem fanoušek country a kromě pár jmen o té hudbě dovedu říct toliko, že pravá americká country nemá s českými táborákovými odrhovačkami mnoho společného. Že je to v USA hudba obyčejných lidí, co dělají těžkou práci a někdy jsou trochu staromódní. A že je to takové blues rednecků. Country není nějak přehnaně politický hudební styl, ale sociální kritika mu není cizí.
Mohl by to být jen jeden song, který si náhodou vysloužil zájem posluchačů. Ostatně jiný country flák „Try That In a Small Town“ se před pár týdny stal také virální senzací, protože se ho liberálové pokoušeli cenzurovat a konzervativci jej na just sdíleli o 106. Ale něco mi říká, že toto bude úplně jiný případ. Oliver Anthony má totiž HLAS. Možná ne technicky nejlepší, ale naprosto mimořádný. Říká vám něco jméno Levon Helm? (Filmovým fanouškům napovím - polodokument Martina Scorseseho „The Last Waltz“). Tak Oliver Anthony je mu trochu podobný. Ne barvou hlasu, ale zcela mimořádným způsobem přenosu emocí. Ten ošklivý zrzek s kytarou je totiž umělec, naprosto mimořádný umělec. A podobně jako Levon Helm je i on hlasem podstatné části Ameriky. Té, nad kterou se přelétá. Té, která není dostatečně trendy, není správně diverzifikovaná a inkluzivní. Té, ve které se lidé dělí na muže a ženy. A která má strašnou spoustu svých problémů, jež na sever od Richmondu nikoho nezajímají.
Ještě před pěti dny o něm nikdo neslyšel, teď má Oliver Anthony tři songy v top 10 na většině platforem a jeho „Rich Men North of Richmond“ válcuje popové superhvězdy jako Taylor Swift. Obyčejný chlapík s kytarou a jeho několik amatérských nahrávek… Možná se pletu, ale myslím, že sledujeme zrod hvězdy v přímém přenosu.
