Přes poruchy příjmu potravy k duchovnímu probuzení?

Zdá se Vám to šílené? Je to šílené, ale přesně tak to je. Každý, kdo se dostal z pasti závislosti, musel na sobě udělat velký kus práce. Obrovský kus vnitřní práce. Vždy, když mě osloví klientka, že už nemůže dál a žádá mě o pomoc, tak první, co ode mě uslyší, je to, že to bude její práce. Já ji mohu doprovodit, podpořit, ale ona sama to bude muset postupně zvládnout, den po dni, hodinu po hodině, minutu po minutě. Pamatuji si svoje vlastní zděšení, když mi došlo, že mi nikdo ve skutečnosti nemůže pomoct. Že je to jen a jen na mě. Že uvnitř jsem já sama se sebou. Nikdo další. Proto mohu být ženám jen průvodcem, podporou ale ne zachráncem.

Abych se uzdravila, šla jsem postupně krok po kroku a zároveň si odpouštěla každé další selhání. To prostě k této cestě patří. Pokud si myslíte, že vše zmizí jako mávnutím proutku…no, zázraky se sice dějí…ale většinou to tak nebývá. Většinou chceme, abychom měli okamžitý trvalý efekt, ale ouha…nejde to tak jednoduše. 
Jedna z cest je, maximálně se soustředit jen na přítomný okamžik. Zvládnout tuto chvíli, tak aby mi bylo dobře. Nemá smysl se zatěžovat výčitkami nad tím, což se stalo. Minulost prostě nezměníte. Lze se jen poučit. Pozorovat, v jakých chvílích selhávám, co jsem před tím cítila, řešila. Bát se dopředu je taky blbost. Bojím se jít do restaurace, na návštěvu? Jen abych náhodou neselhala, jen proto, že nevím, co tam budu jíst? Co je tedy pánem mého života? Nechat se ovládat jídlem nebo ručičkou na váze, to neukazuje na svobodný život. Jsem to já, kdo rozhoduje, nebo kdo, co, vlastně?
Jsem jen teď. Neexistuje nic než přítomnost. Všechno ostatní jsou hrátky našeho mozku. A že si umí hrát. Pozorovat svoje myšlení a vnímat, kdy jde proti mně, je další z cest k uzdravení. Důležité je, si uvědomit, že to, co se mi honí hlavou, že toto nejsme já. Dokonce - často to nejsou ani moje myšlenky. Zkuste se někdy podívat, kde jste poprvé ta slova, kterými se soudíte, kde jste je slyšeli. Otázka je, proč jste je převzali jako svoji pravdu. Vaše skutečná pravda Vás vždy podpoří a neubližuje Vám.
Takže tu máme bytí v přítomnost a stav pozorovatele vlastního vnitřního dění. Další bonus, který získáváte cestou, je probuzení lásky k sobě. Všechny tyto prvky jsou vlastně duchovním procesem. Školou, tréninkem. Takže uzdravení Vás nejen vyléčí, ale dokonce velmi posune. Destruktivní síla, kterou proti sobě používáte, je obrovská. Vtip je v tom, že to je prostě vaše síla, kterou jste z nějakého důvodu nepřijali, které se případně bojíte…důvody jsou individuální. Je třeba ji přesměrovat, aby nešla proti Vám, ale aby Vás podpořila. Proto jsem přesvědčena o tom, že každý člověk se sebedestrukčními programy, má v sobě obrovský potenciál. Přála bych si mít jeden univerzální klíč, který odemkne toto zakletí. Ale nemohu být zachráncem, mohu jen člověka vést k jeho vlastním pochopením. Volba je vždy na něm. Pokud se uvnitř skutečně rozhodne se z toho dostat, tak se z toho prostě dostane. O tom prostě nepochybuji. Že to nejde hned? Že to vnitřní hluboké rozhodnutí ještě nepřišlo? Každý máme svůj čas a často prostě potřebujeme něco pochopit, padnout až na dno, abychom se mohli odrazit. Pustit všech starých přesvědčení o nás samotných někdy prostě dost bolí. Ale být v pohodě, ve zdraví a vědět, kdo skutečně jsem – to za to stojí.