O jednom dárečku pro soudruha generalissima

Pokud k nám dnes zavítá představitel spřátelené země, třeba prezident Obama, dostane od našeho pracujícího lidu darem skleněnou vázu nebo nějakou podobnou pitomost.

To když slavil své sedmdesáté narozeniny velký generalissimus Josif Visarionovič Stalin, posílali lidé dary a dárky z celé republiky. Posílali jednotlivci, rodiny i celé pracovní kolektivy. Posílali opravdu ze všech koutů naší Československé republiky, s výjimkou Užhorodské oblasti, ti už posílali své dárky do Kyjeva. Záplava darů, která vyplnila celé jedno křídlo veletržního paláce, byla jasným důkazem toho, jakou nezměrnou láskou náš lid plane k tomuto velkému majáku světlých zítřků. A to se tam jeden dárek nevešel - byl to dárek od černokněžníka Zababy.

On se dáreček jednak do veletržního paláce nevešel, a jednak měl trochu skluz. V roce 1949 už se vyrobit nepodařil, a tak Českoslovenští soudruzi rozhodli, že se daruje sovětskému lidu k 9.5.1950 jako poděkování za osvobození. Jenže se to nestihlo ani k tomu výročí osvobození, a tak se to nakonec poupravilo jako osobní dar pro soudruha Stalina, takový trošku spožděný dárek k jeho kulatinám.

O co tedy šlo? Už se asi dnes nedovíme, kterého aktivistu tehdy napadlo, že darujeme sovětskému vůdci lokomotivu. Asi to přednesl na nějaké schůzi, možná v hospodě, a někdo jiný se toho chytil a hned přišli na to, že plzeňská Škodovka, tedy Závody Vadimíra Iljiče Lenina v Plzni, vyrábí skvělé lokomotivy. Právě probíhaly zkoušky zcela nové, vpravdě revoluční mašinky s rudým nátěrem. To by byl dar pro generalissima!

Jenže soudruh Stalin přece nebude jezdit na lokomotivě. Takže ještě zaúkolujeme Tatru Smíchov, ať mu k tomu nádavkem vyrobí nějaký pěkný vagónek. A nápad byl na světě. A nutno předeslat, že to byl nápad vskutku úžasný.

Lokomotiva se stavěla mimo plán, což přineslo drobné problémy se subdodavateli. Na druhou stranu zaměstnanci závodu na stavbě lokomotivy pracovali zdarma a s radostí, tím se to vyrovnalo. Lokomotiva dostala jméno "Drug" a spolu s vagónkem se nazývaly "vlak díkuvzdání" (nevím, jestli topeniště mělo nějakou speciální úpravu na pečení krocana).

Vagónek byl rovněž kvalitní. Za vzor mu posloužil salónní vagón, kterým se před válkou vozili buržoazní prezidenti Masaryk a Beneš. Byl ovšem modernější, a nejspíš se do něj vešlo mnohem víc soudruhů a soudružek. A samozřejmě dostal také rudý nátěr s bílým pruhem, aby pěkně ladil s mašinkou, drugem.

Samotné předání daru musela být také docela pěkná bžunda. Lokomotiva s vagónem byly dopraveny do Čierné nad Tisou, kde se přestrojily na široký rozchod a mašinka byla zatopena. Jenže sovětská strana nedovolila, aby vlak dojel vlastní silou do Moskvy, takže se mašina zase nechala vyhasnout, a musely se demontovat ojnice, aby tažením neutrpěly rozvody. Vlak díkuvzdání pak do Moskvy dotáhla prověřená mašinka sovětská.

Předání v Moskvě se konalo 23.6.1950. Soudruh Stalin byl zaneprázdněn, takže se slavnostního aktu zúčastnit nemohl, ale vyslal své nejvěrnější soudruhy, aby to omrkli. Na předání byli taky novináři a všechny významné sovětské noviny otiskli o této události zprávu. Časopis "Ogoněk" prý dokonce fotografii na titulní stránce!

A jaký byl další osud těchto pěkných a hodnotných dárků? Salónní vůz prý byl záhy umístěn do "Muzea darů soudruha Stalina". Soudruh sám se v něm patrně ani nesvezl. Lokomotiva byla odtažena do některého z moskevských dep a tam stála. Některé prameny uvádějí, že byla krátce testována na jakémsi zkušebním okruhu, ale to je spíš jenom báje. Pravděpodobnější je, že po krátkém oživení v Čierné nad Tisou už nebyla nikdy více zatopena. Inu, hlavní je, jestli jsme udělali soudruhovi opravdu radost.

A poučení? Tento článek je určen všem milovníkům starých pořádků, kteří neustále vykřikují, jak to zase lezeme tej Americe do řitě.

Zdroj: Svět malé i velké železnice, číslo 1, únor 2002

A úplně na závěr pár nudných faktů o mašince (slabší povahy mohou bez újmy na pochopení článku vynechat):

Vytipovaná lokomotiva byla experimentální řada 476.0. Škodovka vyrobila tři lokomotivy pro ČSD, a čtvrtou nad plán, to byla ta, o které jsme si dnes povídali. Koncepčně vycházela z osvědčené řady 475.1 z roku 1947, tedy z univerzální lokomotivy pro rychlíky i osobní a smíšené vlaky s maximální rychlostí 100 km/h. Hlavní rozdíl byl v tom, že to byla tříválcová sdružená lokomotiva na přehřátou páru. Výkon těchto lokomotiv při zkouškách byl 2420 koní na háku. Některé prameny uvádějí až 3000 koní, ale zůstaňme při zemi. Pro zajímavost, i 2420 koní je o 220 koní víc, než měl později štokr, naše nejsilnější mašinka, a mnohem víc než mají všechny naše lokomotivy moderních trakcí (možná dohromady). Kámen úrazu byl v tom, že výborných výkonů - obrovská tažná síla + nízká spotřeba paliva - se dosahovalo pouze při zkouškách. Lokomotivy byly náročné na obsluhu a v praxi se s tím nedokázal vypořádat ani speciálně proškolený personál. To jim taky později zlomilo vaz - prostřední vysokotlaký válec byl při dílenských opravách zaslepen a staly se z nich v podstatě obyčejné 475-1ničky. No a takovouhle věc se soudruzi rozhodli věnovat do Ruska, to mohlo napadnout snad jen nějakou vepřovou hlavu.