Jsou nevěřící schopni jednat mravně?

V diskusích o víře se často setkáváme s názorem: "Nepotřebuji žádná přikázání, jsem dospělý, sám dokážu poznat, co je správné a co ne." Cílem tohoto článku je ukázat, že toto tvrzení kulhá, neobstojí ani před lidmi samotnými.

Článek je poněkud delší. Pokud vás však zajímá můj názor na daný problém, stačí přečíst pouze první část. Ta druhá je trochu filozofování, které si nedokážu odpustit.

Pokusím se být co nejvíc korektní, takže si v první řadě rozdělím publikum. Jedny budu nazývat věřící - těmi budu myslet zejména křesťany bez ohledu na formální příslušnost k nějaké "církvi" (katolíky, protestanty atd.), ale je možné, že do této skupiny padnou i další vyznání (judaismus, islám, ???).

Na druhé straně bude skupina, kterou označím za nevěřící. To jsou především ateisté, ale i agnostici, a možná i lidé, hlásící se k nějakému většímu či menšímu náboženství, které neznám. Důležité je, že v této skupině jsou lidé, kteří věří právě premise tohoto článku - totiž, že dokáží rozpoznat, jaké chování je "správné" a jaké už ne.

Dále je třeba vysvětlit, co myslím pod pojmem mravnost. V tomto článku to bude znamenat obecně schopnost jednat v rámci pravidel jakéhosi kodexu, který je v případě věřících dán nějakou vyšší mocí, v případě nevěřících zákony a zvyky. Čili mravné chování je v tomto případě synonymem pro správné chování, tedy správné vzhledem k něčemu.

Tento článek si v žádném případě neklade za cíl hodnotit, která ze dvou skupin se chová mravněji. Moje přesvědčení je, že samoobhajování nevěřících je špatný princip pojetí morálky a v tomto článku se to pokusím osvětlit. Navíc se vyhnu jakýmkoli metafyzickým zdůvodněním, takže argumentace by měla být pro obě skupiny přístupná.

V čem se tedy obě skupiny liší? Věřící to mají v podstatě jednoduché. Jedním z dogmat víry je, že člověk se narodil v hříchu a z tohoto důvodu není schopný (s výjimkou Krista) jednat mravně. Věřící tedy nemusí řešit otázku, zda dokáže poznat, které chování je správné a které už ne. Prostě ví, že ani on, ani nikdo jiný toto nedokáže a tím to končí. (Samozřejmě, že mnozí věřící, mě nevyjímaje, se někdy uchylují k hodnocení chování druhých, to je ovšem poněkud v rozporu s učením, nikoli však s předešlými řádky.)

Na druhou stranu nevěřící se domnívají, že jednat mravně dovedou - minimálně někteří si to myslí - a mravnost svého chování posoudit. Dobře, tak co tedy pro nevěřícího znamená mravné chování? Dvě věci: jednak dodržování psaných zákonů a jednak dodržování jistých dědičných pravidel a zvyklostí. Obojí se v čase vyvíjí, takže tyto hodnoty se mění. Například manželská nevěra byla před 50 nebo 100 lety vnímána jako nemravný čin, dnes je to považováno za běžné.

To ovšem také není podstatné. Důležitá je absence jakýchkoli absolutních hodnot a naprostá relativita morálky. Každý si své chování dokáže zdůvodnit jako správné, ale z pohledu ostatních už správné být nemusí. Chcete příklad? Není nic jednoduššího. Podívejte se na naše silnice - na nich je krásně vidět naprostá neúcta lidí nejen k děděným zásadám mravnosti, ale i ke psaným zákonům. A já vím, že je spousta nevěřících, kteří předpisy na silnicích dodržují a kterým nedodržování předpisů od těch druhých vadí. Na druhou stranu vím, že většina z těch (a zase ať už věřících či nevěřících), kteří předpisy nedodržují, toto v žádném případě nevnímají jako nemravné jednání. Jsou přesvědčeni, že svým nedodržováním předpisů nikoho neohrožují a svoje jednání si vždy sami před sebou obhájí.

Nebudu vás unavovat dalšími příklady, ale našel bych jich ještě hodně. Takže shrnu to podstatné, co jsem chtěl říct. Víra nám dává jakýsi rámec, souhrn pravidel, za která se prostě nedá jít. Tato pravidla zůstávají po věky neměnná. Neznamená to, že každý věřící je dokáže vždy a za všech okolností dodržet, ale minimálně se o to snaží a ví, že to v jeho silách není. Na druhou stranu nevěřící je přesvědčen, že dokáže dodržovat nějaká pravidla, která se jednak vyvíjejí a která si navíc ještě každý dokáže upravit k obrazu svému. Tak co je lepší? Dobré je, že si každý může vybrat.

Na závěr tedy opakuji. Cílem tohoto článku není hodnotit nebo kritizovat něčí jednání. Cílem je kritika principu "Já vím, co je dobré."

Pár dalších úvah, které už nejsou k pochopení článku nezbytné.

Teď se pustím trochu do filozofování. Vraťme se k té silnici a berme to jako paralelu s celým životem. Řízení auta je v podstatě krizová situace. Řidič jedná ve stresu, pod jistým tlakem. Někdo tlaku odolá a jede si po dálnici hezky svých 130 a někdo tlaku podlehne a dovolenou rychlost překročí.

Ten tlak může být dvojího druhu, jednak vnitřní - "líbí se mi jet rychle a na předpisy kašlu", jednak vnější - "všichni jedou rychle, tak co se mi může stát", v lepším případě - "všichni chtějí jet rychle, tak ať nezdržuju".

Z hlediska těch, co jedou rychle, se pak ti pomalí jeví jako stádo, které slepě poslouchá nesmyslné příkazy, zatímco oni - ti rychlí - svým porušením předpisů demonstrují svoji svobodu a nezávislost. Ve skutečnosti se ale jako stádo chovají skupiny obě. (Tady bych se rejpnul - doopravdy svobodný je jedině ten, co autem jezdit nemusí, a zase mějte na paměti, že je to v podstatě alegorie.)

Vidíme tedy, že krizová situace může nějakým způsobem rozhodit žebříček hodnot. Ono totiž není moc těžké dodržovat mravní zásady, pokud člověk žije ve více či méně svobodné společnosti. Pokud ovšem dojde k nějaké krizové situaci - silnice, válka, totalitní režim, pak bývá dodržování těchto pravidel složitější a navíc, pokud si hodnoty člověk stanovuje sám, dochází k jejich pokřivení.

Totalitní režimy nám ukázaly, jakého jednání je majorita obyvatelstva schopna se dopustit, navíc velké množství lidí si toto jednání dokáže vnitřně ospravedlnit. Z vnějšího pohledu se ovšem takové jednání jeví jako neospravedlnitelné. Čili, opět nechci hodnotit, které skupiny se dopouštějí jakého jednání. Pouze chci ukázat, že pokud je člověk sám sobě arbitrem, dokáže si ospravedlnit ledacos. Navíc nikdo nemůže předvídat, jak by se v případě nějaké takové krizové situace zachoval.

Tak nějaký závěr: Dělejte si, co chcete, ale nenalhávejte si, že je to tak správně.