Málem jsem nepřežila, aneb

Přečetla jsem si na Ona Dnes rozhovor se svojí dcerou, zaslzela jsem (občas to i po těch letech dělám), ale i tak bych o některých skutečnost pokecala ze svého pohledu. Ne že by Ninuš neměla pravdu, jen prostě pár drobností neví.

Hned ten kolaps na schodech gymplu – bylo to v týdnu a to předchozí příliš rušný večer nehrozil. Ten mohl být o víkendu. V tejdnu dětičky školou, byť střední, povinné musely být doma ve 22 hodin. Stejně tak následný den, kdy jsem s ní šla k doktorce. Mohla chodit, jen levou nohu za sebou vláčela…a to jsem poznala u manžela, který měl zdravotní problémy v srpnu 1989…a v říjnu mi řekli, že má RS. Pak se to dopracovalo k nádoru v krční míše…načež po 6 letech ochrnutí v nedožitých 44 letech zemřel…

Takže všechny mé dcery se od roku 1990 o svého tátu nějakým způsobem staraly. Přičemž v roce 1990 bylo nejstarší 10 a dvojčatům 6 let. (Mimochodem to starání není jen o tom, že ho krmily, také ho myly, přebalovaly… Ninuška ho např. od svých 6 let holila, pravda elektrickým strojkem…)

Takže když jsem šla s Ninou k obvoďačce a holka za sebou posunovala nohu, hned jsem se vyděsila, páč takhle to začalo u manžela. A tak když doktorka navrhla jakési masáže zad, anebo neurologii, nebylo, co řešit. Neurologie skončila okamžitým odvozem do nemocnice. Jela jsem tam sofort s ní, pak šup tramvají domů, vzít pro ni věci na hospitalizaci a šup MHD zpět.

Když jsem dojela, byla Ninuška už po lumbálce. Nevím, jak moc víte, vo co gou, já jo – dělali ji i manželovi. Na 6lůžáku Ninuška plakala a spolupacientky říkaly NEPLAČ. A já říkala: Jen plakej, uleví se Ti, to napětí  odpláčeš. A dávala jsem jí do pusinky jahody, které jsem koupila (a umyla).

Po lumbálce bylo jasno – tím, že Nina skončila na jipce a tam byl šéfem doktor, který byl před mnoha lety ošetřujícím mého muže. Tak Ninu pro sichra poslal na magnetickou rezonanci. A pak jsme pokecali (s MUDr. Slavíkem) – nádor u hrudní páteře, další v různých částech míchy. A poslal Ninu do Prahy na operaci toho největšího nádoru u hrudní páteře.

Kdybych měla psát o tomto pobytu a svých rozhovorech s lékaři, napíšu tři stránky a budu rozčileně nadávající a neobjektivně hodnotící.

Nejen kvůli tomu, že přednosta neurochirurgie 19leté holce řekl, ať je ráda, že nemá nádory na mozku. (Hele, dneska je má, a Beneši, není třeba Vaší vinou vyděšená víc, než bylo nezbytné?) Taky jí řekl, že další nádory operovat nemá cenu.

Naštěstí jí je v Plzni operovali, a i když to bylo „ o hubu“ (ale to byla ta první operace taky; a tři následné operace během roku nebyly pod 10 hodin každá, teda pokud vím), tak dneska Ninuška ještě furt drandí na vozejku. I když stav se zhoršuje a k vozejku už musí mít elektrické ovládání.

Její život od 19 let rozhodně není procházka loukou, posetou fialkami, ale co už – není jediná, není sama a rozhodně je báječná a inspirativní pro spoustu dalších, podobného osudu. Vím to, kdekdo se mi v tomto smyslu ozývá.

Jenže já jsem jen chtěla říct, že i ten život do 19 nebyl pro Ninušku a její sestry žádná brnkačka – jak to, že od 1990 se všechny staraly o tátu, tak to, že když 1996 umřel, byly ještě všechny děti.

Neměly to, holky moje milovaný, snadný. Ale vypořádáváme se s tím všechny, co to dá. A díky všem, kteří nám v tom pomáhají. Zejména pomáhají Nině. Páč to je pomoc i pro nás všechny.

P. S. Skeny toho rozhovoru na Ona Dnes: