Ne že bych si toho nebyla vědoma už leta, ale dneska to se mnou cvičí už od rána. Takových možností, kdekdo říká kdeco, a mně je to šumafuk.
Natož abych to šířila - to snad drbny dělají, že? U mne to nehrozí.
Vlastně jsem vrba.
Tenhle týden se vydařil až tak, že se z toho hodlám vykecat. (Prej vrba!) Den co den až několikrát, se po mne chtělo „něco“ udělat, pomoci, zařídit – a jak mně je jedno warumdenn...
Zařídila jsem sousedce Věrce platby, které potřebovala rychle a nehrozilo, že by stihla jít na poštu. Bylo to 643 korun, ale vím prdlajs co a proč, a nééé že by mi to neřekla.
Sousedce Květě jsem dnes byla zvednout popadané květináče – včera tu dost dulo; poprosila mě minulý týden, jestli bych mohla, že ... někde bude a s někým a mně je to fuk; já se o její kytky venku budu starat do úterka.
Sousedka Táňa chtěla, abych ji objednala u obvoďačky, že to je lepší mejlem. K OL jdu v úterý, takže ji objednám persénlich; mám Táni papír od ortopéda – netuším, co od obvoďačky chce – jako drbna fakt nestojím za nic...
Sousedka Zděna mi přišla říct, že Markéta si půjčila už na začátku jara velké zahradnické nůžky, proto ona stříhá malými – což je makačka. Z čehož usuzuji, že jedna z dcer sousedky Zděny se jmenuje Markéta. Ne že bychom spolu nesousedily už víc než 35 let, ale naše děti jsou prostě „holky“.
Ostatně i mé dcery se nerozlišují podle jmen. Je to „ta nejstarší“, „ta na vozejku“, „to dvojče“.
A to mají dcerunky nádherná křestní jména Naďa, Nina, Nora – jakože všechny od N a na čtyři...
Na 25tisícové město si jako sousedi fakt vycházíme poměrně dobře vstříc, ale nějak nejsme na drby.
Aspoň já ne a když hulím z okna, tak jen koukám do zeleně, najmě svým levým okem se šedým zákalem, je mi šumafuk kdo kolem jde čili nic. Výjimkou samozřejmě je budování parkoviště za barákem. To sleduji přes čočku foťáku.
Taky to nemá nic společného s drby. Jakož ani nic jiného, co dělám.
