Inkluze? Stačí pochopení a vstřícnost

Jsou věci, které nechápu. Příkladně to rozčilování se kolem inkluze a její zamítání. Moje letos 34letá dcera ochrnula ve svých 19 letech. Na konci třeťáku gymplu. Místo čtvrťáku absolvovala čtyři těžké operace, něco rehabilitace a

a skončila s nevyléčitelnou nemocí na vozejku od pasu dolu ochrnutá.

Čtvrťák gymplu tudíž absolvovala o rok později. Na invalidní sesli. Při různých bolestech. Nebyla to žádná brnkačka – už vůbec ne pro ni. Ale ředitel gymnázia odsouhlasil individuální plán studia, takže do školy nemusela denně; a když jí ve škole bylo hodně zle (křeče, bolesti…), tak „šla“ domů.

Do školy jela párkrát taxíkem (nemám ani řidičák, natož auto), což bylo finančně neúnosné. Stovka za pár kiláků…MHD byla nepoužitelná – v roce 2004 byly asi 3 bezbariérové tramvaje a – kromě toho, že si jezdily, jak chtěly – tak nejezdily tak, aby dcera stihla začátek vyučování. Naštěstí mám kamarádku, která má auto, jezdila jím do práce a na osmou – takže mi dceru vozila do školy (a zhusta i z ní). Bez inkluze.

Ve škole měla dcera třídu ve třetím patře – hodní spolužáci vzali každý z jedné strany invalidní sesli a ta tři patra ji vynesli a snesli a udělali to i víckrát během dne, neb se třída přemísťovala i do laboratoří apod. Bez asistenta.

Prostě všichni měli pochopení – říďa, spolužáci, naštěstí i má kamarádka s autem… Žádnou uzákoněnou inkluzi jsme nepotřebovali. Ani pak na vysoké škole. To už se o dceru staralo její dvojče a auto s příspěvkem jsme zakoupili. (Taky to nebyla úplně brnkačka, protože nejdřív musíte mít peníze, a pak Vám pár desetitisícovek sociálka přispěje.)

Ale uzákoněnou inkluzi jsme nepotřebovali.

Nepotřebuje ji ani sousedky kluk – dyslektik, dysgrafik. Na základce jsem ho doučovala angličtinu. Sice mě angličtinu učili leta (na rozdíl od současných blábolů, jak se v ČSSR jazyky neučily; nás učili ve škole nejen ruštinu, ale od roku 1966 i němčinu a angličtinu; od základky, přes gympl, po VŠ, čili v mém případě do 1978), ale stejně tak ji už leta nepoužívám, takže fakt stačím tak na tu základku…

Dokážu rozlišit mezi leností až, řekněme, slabším IQ, takže sousedky kluk není ani blbej, ani úplně línej – což by se řeklo za mého dětství až mládí. Je takový ten dys-… Doopravdy soustředit se dokáže v pohodě půl hodiny. Pak mi místo opakování měsíců v anglině čuměl z okna – jé hele, teto, co je to za ptáčky, tam za oknem? Byly to sýkorky a já našla gramofon a pustila mu Boney M. s Calendary song. Poslouchej výslovnost, pravila jsem při pozorování sýkorek.

Na takovéhle děti – ať už to byla moje dcera nebo sousedky syn – nepotřebujete inkluzi, stačí pochopení a vstřícnost.

Naproti tomu jestli někde není pochopení a vstřícnost, tak je potřeba uzákonit inkluzi. A jistěže ji pregnantně definovat. Ale zavrhnout ji a priori – v téhle dnešní poměrně „nevstřícné“ době a společnosti – je špatně.