Zmatený cestovatel – smůla na Bruselském letišti

Jak i naprosto rutinní cesta, může přichystat drobná, ale nepříjemná překvápka. Tentokrát při cestě do Belgie.

Tak už zase do Belgie. Vlastně je to už tak zaběhnutá a zažitá procedura, jako dojet o víkendu na nákup. Odlet v pohodě, usnout jsem stihnul snad ještě dřív, než letuška odříkala kde jsou nouzové východy a že jsou označeny světelnou cedulí s nápisem „EXIT".

Nevím, jestli mě na Bruselském letišti probudilo drcnutí při přistání, nebo nutkavá potřeba vyhledat místnost s panáčkem na dveřích. Každopádně drcnutí odeznělo, potřeba nikoliv. Nikdy předtím jsem si neuvědomoval, jak dlouhou dobu trvá, než letadlo po přistání dorazí k chobotu. Poprvé jsem si všimnul, jak dlouho trvá, než letadlo po zastavení u chobotu otevře dveře. A taky jsem začal nenávidět lidi, kteří se vhrnou do uličky ve snaze být venku z letadla první, a nenechají vás vysoukat se z úzkého prostoru mezi sedadly.

Konečně se někdo zaseknul při vyndávání zavazadla z úložného prostoru nad hlavou a já mohl vystartovat. Rozespalý jsem se vymotal do uličky, brašnu s notebookem v ruce, vystartoval směrem k východu a málem sletěl na zem - náramenní popruh od brašny se zasekl o opěradlo sedačky.

Nakonec jsem se z letadla dostal. Když jsem opouštěl chobot a zamířil k východu, rychlostí chůze jsem připomínal Jožko Pribilince ve vrcholné formě. Bohužel - ve své rozespalosti jsem si neuvědomil, že nejbližší toalety jsou jen pár metrů opačným směrem už v příletové hale.

K toaletám, ke kterým jsem mířil, se dostanete tak, že za kavárnou projdete chodbou, zahnete doprava do další chodby, po pár metrech zahnete doleva a nevrazíte do vozíku s úklidovými prostředky. Já do něj vrazil a tím zjistil, že má pouť se ještě nechýlí ke konci neb toalety se uklízejí. V rohu křepčil jiný cestovatel, který ze zoufalství zkoušel z nohou tvořit písmena.

Jako Lola běžící o život a s myšlenkami na hroznou smrt Tycha de Brahe jsem vystartoval o patro níž a měl štěstí. Zajímavé je, že i v takovéto situaci chlap zamíří na mouchu nakreslenou v pisoáru pro lepší míření - oni vědí, proč je tam kreslí.

Už uvolněně jsem se vydal pro kufr a zalitoval, že si nemůžu dát kafe pro probuzení hned. No co - za východem je kavárna, kafe si dám tam, jinak usnu za volantem. Řídit v Belgii po dálnici je většinu času taková nuda, že by uspala i feťáka na speedu. Natož rozespalého mě.

Pás se zavazadly, můj kufr, východ... Už jsou vidět cedule s nápisy „káva" ve všech světových jazycích (kromě češtiny)... Naučená fráze „Chuten ávnd, én amerikáno regular, áš je blíft"...

A nic. Číšník, s pohledem oživlé mrtvoly, se zasekl a začal lámanou vlámštinou vysvětlovat cosi, z čeho vyplynulo, že káva došla, ale může nabídnout čaj nebo čokoládu... V kapse mi skoro slyšitelně zívla navigace...

 Bože to je zase den...