Zmatený cestovatel - setkání s Anglií, první zážitky z hotelu

Reportáž z cesty zmateného cestovatele

Konečně jsme dorazili do hotelu. Milý hotýlek, jen co je pravda. Až na tu nevkusnou prosklenou restauraci vypadá zbytek hotelu jak z katalogu na Anglii. Prošel jsem chodbou až k prázdné recepci. No, spíš se protáhl. I přes mojí šířku ramen model užovka jsem si v chodbě připadal jako v dloooouhých futrech od ne příliš širokých dveří. Na zemi krásný koberec, přede mnou recepce s vystavenými děkovnými dopisy a bez recepční. Ta dorazila po chvilce z místnosti, ze které mě při družném hovoru se svým kolegou pozorovala.

„Hello, jaká byla cesta, jak vám můžu pomoci?“
„Měl bych tu mít rezervaci…“
„Ty jsi Jan, že jo? Já jsem …,“

a to bylo na delší dobu poslední souvislé, co jsem rozuměl. V následujícím monologu jsem rozuměl pouze slova pátek, klíč, okno, klíč, večeře, kolega, vyplnit a podpis. Přede mnou se objevil formulář na přihlášení k pobytu a propiska, vedle mě připlešatělý kolega s brýlemi a knírem italského mafióza.

„Hello, jaká byla cesta, co si dáš k jídlu? Nějaký sendvič nebo velké jídlo?“
„Stačí sendvič, jedl jsem na letišti a v letadle.“
„OK, takže sendvič. A jaký? Jinak já jsem…“

A opět jsem přestal rozumět. Rozuměl jsem až pohledu jak recepční, tak číšníka, ve kterém se zračila otázka.

„Pardon, bohužel jsem nerozuměl, můžete to prosím zopakovat?“
„Dáš si toast se sýrem nebo se šunkou nebo nějaký jiný?“
„Mám rád jak sýr, tak šunku – je mi to jedno jaký toast dostanu. Děkuji“
„OK“

Vrátil jsem se k vypisování formuláře, číšníka stále po boku.

„Tady je klíč, je to…“ opět nestíhání sledovat tok řeči „… ti to ukáže. Dobrou noc“
„Děkuji.“

A vydal jsem se za číšníkem. Pravda, díval se divně, proč s sebou nesu kufr, ale v zápětí jsem pochopil. Šel mi nejprve ukázat restauraci. V normální chodbě není problém, aby se dva lidé minuli. V chodbě v hotelu Brook House to problém je. Zvláště, když máte kufr. Ale díky výcviku z chodbiček vlaků ČD jsem se dokázal prakticky vmáčknout do stěny a číšník mi šel ukázat cestu na pokoj. Do patra po schodech, užších než chodba, rovně přes odpočívárničku se soškami Laurela a Hardyho naproti gauči napěchovanému polštáři, za roh a k pokoji číslo 6.

„Jak odemknout a zamknout pokoj víš, že jo? Hezký večer, uvidíme se za chvilku dole, jdu udělat ty sendviče.“ A zmizel.

Odemkl jsem pokoj a vstoupil. Viděli jste pána prstenů? Už vím, jak si připadal Gandalf po vstupu do příbytku hobita Bilbo pytlíka. Pokoj milý, čistý, téměř staromódně zařízený, útulný… a zároveň jak pro lidi polovičního vzrůstu. Strop tak nízko nad hlavou, že jsem se nejprve pro jistotu ani nenarovnal, postel jak do dětského pokoje, na konci pokoje chodbička se dvěmi křesílky z pokoje nějakého prince či princezny, televizí a oknem. Rozdíl proti příbytku hobitů veskrze žádný, pokud pominu, že jsem se nenacházel v noře kruhového profilu.

Jak to asi vypadá venku? Uprostřed okna jsem lokalizoval kliku se zámkem, do kterého pasoval klíč na kroužku od mého pokoje.. Asi se otvírá jen spodní část okna, řekl jsem si, klikou otočil (bez nutnosti použít klíč) a pokusil se spodní část okna vyklopit. Nic. Znovu. Nic. Nejde to nějak odemknout? Klíčkem otočit šlo, ale bez výsledku týkajícího se otevření okna. Až konečně se podařilo – okno se otevírá nahoru. A pak, že to nezvládnu. Teď, když vím, že to funguje, ho můžu klidně zavřít a jít na tu večeři. Zaplesal jsem, okno zavřel a pokusil se otočit kličkou. Klička se ani nehla. Použil jsem důvtip a pomocí klíčku kliku odemknul, což mi umožnilo okno zajistit. Jsem prostě dobrej…

Vzal jsem klíče, vyšel před pokoj a pokusil se zamknout… Prostě dobrej nejsem… Pokoj zamknout nejde. Klíčem otáčím, to ano, ale vliv na kouli/kliku to nemá. Pořád jde otevřít… Asi budu muset navždy zůstat na pokoji… Vejdu na pokoj, kolečkem na klice otočím a jsem zamčený… Když se tady jezdí vlevo, okno se otevírá nahoru, proč by se nejdřív nezamykalo, pro jistotu zevnitř místnosti a pak teprve zavíraly dveře? Ano – funguje to tak. Přeci jen dobrej jsem. S pocitem generála vítězného vojska jsem došel na večeři.

Číšník mi vysvětlil, že není číšník, ale kuchař a že mi za chvilku přinese jídlo. Co si dám zatím k pití? Pivo? A jaké? Přinesl mi vychlazené pivo ve sklenici a zmizel do kuchyně. No, pivo… To co oni za pivo neprávem považují.

Po chvíli se kuchař slavnostně vrátil s příborem baleným do látkového ubrousku a talířem a omluvou, že šunka není, přestože si myslel, že je. Na talíři čtyři trojúhelníčky minitoustu se sýrem, rajče na plátky a něco čipsů. „Nebudu dělat ostudu, když přinesl příbor, sním to příborem,“ řekl jsem si a začal pižlat minitousty. Čipsy příborem jíst opravdu nejdou – nezkoušejte to.

Po vydatné večeři jsem se zeptal, jestli je v hotelu internet. Na recepci jsem obdržel přístupový kód, došel na pokoj a zapnul počítač. Baterie byla téměř vybitá. Takže vyndat napájení, zastrčit ho do počítače a do… Ne… Redukci na zásuvky jsem si opravdu nevzal. Počítač se vypnul, já zaklel, uklidil napájení i počítač do brašny a sebe po večerní hygieně u umyvadla, které má separé kohoutek pro ledovou a vařící vodu, do postele. Ještě, že postel je manželská – mohl jsem si lehnout na diagonálu a téměř se natáhnout.