Zmatený cestovatel - setkání s Anglií, po práci

Reportáž z cesty zmateného cestovatele. Jaké byly zážitky po prvním pracovním dni.

Ke konci pracovní doby jsem už skoro usínal. Končili jsme v půl šesté, ale místního času, což znamenalo půl sedmé mých vnitřních hodin. Nevadí mi pracovat do půl sedmé, ale ta změna času je opravdu divná. A tak jsem skoro křičel nadšením, když jsem vypínal počítač. Dokonce mi byla zapůjčena redukce na místní zásuvky, takže konečně budu moc na net, pokecat se známými, pak zajít na večeři a pak dopsat blog.

Na pokoji jsem úspěšně připojil počítač do sítě, zapnul a čekal, až se WiFina chytne. Čekal jsem dlouho a marně. Zkusil jsem jiné místo v pokoji (respektive všechna místa v pokoji) a pořád nic. Poseděl na pohovce na chodbě před soškou Laurela a Hardyho – zase nic. Na recepci nikdo (ani WiFi signál), zkusím tedy restauraci. Bez úspěchu. Kuchař (touhle dobou zase číšník) mi poradil, ať zkusím společenskou místnost, že tam je signál nejsilnější. Dokonce mě tam odvedl.

Nádherná místnost. Veliká. Klidná. S velikými koženými křesly, ve kterých jsem se i já ztrácel. Pocit, že ve vedlejším křesle bude sedět Sherlock Holmes. Ale stále žádný signál. No co – hodím notebook na pokoj a dám si dobrou večeři.

Už jsem měl docela hlad. Objednal jsem si polévku dle denní nabídky (bez názvu a popisu) a kuřecí plátek na česneku a čili s vařeným bramborem.

Jsem polívkovej. Za to může prababička a babička. Jejich friku a bramboračce se snad nic nevyrovná. Dodnes si přesně vybavuji chuť těchto lahůdek. Polévky si dávám i v zahraničí. Třeba v Belgii mají úžasnou chřestovou polévku s lososem. Polévky v Anglii si dávat nebudu. Na fakt, že polévka je v zahraničí zpravidla pokrm krémový, rozmixovaný, barvy nevábné, leč chuti lahodné, jsem si zvykl.

Dostal jsem polévku dle denní nabídky a ponořil do ní lžíci. No, ponořil… Spíš prorval lžíci ke dnu. Konzistencí byla polévka spíš hustší krupicová kaše bez hrudek. Nikde jinde jsem zatím nezažil, že by polévka přesahovala s přehledem vrchní hranu lžíce a nerespektovala ani v nejmenším nějakou trapnou gravitaci a poučky o samonivelaci kapalin. Ochutnal jsem. I když ani to není přesné. Jak můžete ochutnat něco, co chuť nemá? V Anglii jsem dostal cosi barvy nevábné, skupenství spíše pevného, chuti vůbec žádné. Při pojídání „polévky“ jsem přemýšlel, jak bych vůbec něco takového uklohnil, kdybych chtěl. Nejpravděpodobnější mi přišlo udělat hodně světlé jížky a povařit jí v málu vody. Poživatelné to bylo zejména díky přílohovému pečivu. Těšil jsem se na hlavní jídlo.

Kuřecí plátek na česneku a čili jsem si vybral zejména proto, že jsem byl varován o nevýraznosti chuti jídel v Anglii. Konec konců polévka to jen potvrdila.

Poznámka o pálivosti zvoleného pokrmu mne neodradila. Mám pálivá jídla rád. Mamka neudělá vývar bez toho, že by se v něm vařila nejméně jedna čilipaprička a s bráškou jsme se kolikrát stali aktéry sázky číšníků a kuchařů v pizzeriích. Kuchaři se většinou sázeli, že takhle pálivou pizzu nemůže nikdo pozřít, a my s bráchou dokazovali (k radosti číšníků), že pár kapek tabaska navíc nikdy neuškodí.

Kuřecí plátek na česneku a čili pálil. Pálil hodně moc. Jinou chuť neměl. Vařené brambory se nejspíš vařící vody bály, a proto byly z vody (neosolené vody) vytaženy velice záhy. No co vám budu povídat – nepochutnal jsem si.

Navíc celou večeři provázel řev. Anglie hrála fotbal proti Andoře a fotbal, to je událost! Dokonce i kuchař co chvíli vybíhal z kuchyně sledovat tu krásu. Mě bohužel fotbal nic neříká, takže jsem si to tak neužil. Za to jsem byl častován pohledy horšími, než kdybych fandil Andoře.

Napůl hladový jsem dorazil na pokoj, znovu se zkusil připojit k netu, znovu bezvýsledně a připravil si blog na druhý den aspoň ve Wordu.

Jsem zvyklý mít před usnutím puštěný nějaký seriál a počítač vypínat až ráno. Udělal jsem stejně tak i v Anglii a ráno se probudil vedle počítače s perfektně rychlým připojením, čehož jsem okamžitě využil a pro změnu nestihl anglickou snídani.