Zmatený cestovatel - setkání s Anglií, dopoledne první

Reportáž z cesty zmateného cestovatele

Po cigárku jsem dorazil do kanceláře, začal se chystat na prezentaci a když už jsem měl vše připraveno, kolega mi oznámil, že ještě několik lidí nedorazilo do práce a že tedy přesuneme prezentaci na půl desátou. Konečně si dám normální kafe, blesklo mi hlavou a vyrazil jsem. Cestou jsem nemohl nepostřehnout, že zvěsti o ošklivosti Angličanek, nejsou v souladu se skutečností. Dokonce ani oblíbená hláška mého kamaráda: „Jediná pěkná ženská, která se v Anglii narodila po narození Cathrin Zeta Jones je ta holka, co hraje Hermionu,“ není přesná.

Možná je to způsobeno mým častým pobytem v Belgii, kde jsem za rok mnoho pěkných dívek a žen nepotkal. V Belgii se nezvykle často setkávám s tím, že rozdíl mezi muži a ženami je zejména v prostorové významnosti a kníru. Ženy v Belgii jsou mnohdy prostorově významnější a chlapi nenosí knír. Pravda, ani v Anglii to není taková pastva pro oči, jako při procházce Valencií plné štíhlých, smějících se vysokoškolaček, ale do tragedie to má opravdu daleko. Zaujala mě nejprve jedna štíhlá, usměvavá blondýnka a pak jedna dívčina s roztomile neposlušnými tmavohnědými vlasy a výraznýma, hnědýma očima. Dokonce se na mě i usmála, heč :-)

Udělal jsem si poživatelně silné kafe, došel do kanceláře a chystal se otevřít e-mail, když tu do místnosti přišla hnědovláska, opět s úsměvem. Ian, kolega, který mě vyfasoval na starost, nás okamžitě představil. Táňu už hledat nemusím – našla mě sama. A dokonce se ještě, řekl bych až drze, zeptala, jaká byla cesta a zdali je vše v pořádku. „Tak, teď ti to vytmavím,“ řekl jsem si a zpříma se na ní podíval. „Cesta byla parádní, až snad na nějaké drobné nedorozumění. Ale to ani nestojí za řeč.“ Copak to jde někoho zdrbnout na čtyři doby, když je to mile se usmívající hezká holka s hnědýma očima? No nejde. Ale přeci jen bych jí měl aspoň nějak informovat o tom, že mě taxík hodlá vyzvednout v den odjezdu až příliš pozdě. Ale jak to udělat?

„Co si dáš k obědu? Budou stačit nějaký sendviče nebo chceš teplý jídlo?“ Tak paráda. Ještě jsem na ní závislý, co se týká jídla. To není úplně taktický si to rozházet… „Sendviče budou fajn.“
„A co máš a nemáš rád?“ Opět zářivý úsměv.
„Jím snad všechno.“
„Takže třeba jeden s kuřetem a jeden se sýrem?“
„Jasně,“ přesto, že kuře nemusím. Já se jí při tom hovoru fakt nesmím dívat do očí.
„Fajn, zařídím to.“

Teď už to musím nějak zvládnout. „A mohla bys, prosím, zařídit ještě jednu věc? Taxikář mi říkal, že mě v pátek vyzvedne v 7:15, a to je přeci jen trochu pozdě, pokud mám v 7:15 odletět z Manchasteru…“
„Cože? Vždyť jsem jim přece posílala, v kolik ti letí letadlo. Zavolám jim. Ještě, že tě aspoň bez problémů vyzvedli na letišti. Uvidíme se.“ A zmizela. Bezproblémové vyzvednutí na letišti si sice představuji jinak, ale budiž. Hlavně, že bude zařízený odvoz na letiště a dostanu jídlo.

„Iane, v kolik myslíš, že budu muset odjíždět z hotelu, abych ten odlet stihnul?“
„Letí ti to v 7:15? To budeš muset jet už tak v 5… To je strašně brzo, to ti nezávidím.“
„No jo, no… Nenadělám nic. Pojďme na tu prezentaci“

Nevěřili byste, jak špatně se dělá prezentace když máte pocit, že mluvíte anglicky jako Apač. Opravdu špatně. K tomu ještě samozřejmě pod dozorem vrchního šéfa vašeho nadřízeného a s výhledem na tu usměvavou blondýnku, která se jako jediná na něco ptá, a o které se při představování dozvíte, že má v sobotu svatbu. Nicméně, zvládnul jsem to. Zpět do kanceláře a práce.

Po poledni mě z práce, přerušené jen dalším kafem a cigaretou, vyrušila Táňa. Usměv na rtu a v rukou dva napěchované sáčky, každý jako třetinová taška od meka.

„Tak jsem zařídila ten taxík, vyzvedne tě ve čtyři.“ Ve čtyři? Proboha snad v pět, ne? To musím nějak…
„A tady jsou ty sendviče. Dobrou chuť a kdybys něco potřeboval, stav se.“
„Děkuju.“ Tak teda ve čtyři, no…

Varován lidmi, kteří už v Anglii byli, jsem s nedůvěrou rozbalil první balíček. Uprostřed rozříznuté housky velikosti házenkářského míče bylo kuřecí maso. Podle množství nejspíš z celého kuřete. K tomu rajčata, majonéza a salát.

Kuře nemusím od té doby, kdy jsem ho ochutnal u obou fast food řetězců působících v ČR. Jeden kamarád naprosto přesně popsal pocit z pojídání kuřecích nuggetů u jednoho, jako okusování palců mrtvole. U druhého řetězce pak kuře působí jako náhražka masa vhodná pro vegetariány. Jako takové vláknité sojové maso.

Kuře v míči bylo výborné. Pravda – nesolené a podle chuti vařené, nikoliv pečené či smažené, ale opravdu moc dobré. Co teď s druhým balíčkem? Hlad už moc velký nebyl, ale nechtěl jsem, aby se nedej bůh jídlo zkazilo. Druhý házenkářský míč plněný tentokrát strouhaným čedarem. Asi tak půlkou cihly… „No co, toho bohdá nebude, aby český Honza od stolu utíkal,“ napadlo mě a pustil jsem se do jídla. Řeknu vám: ten, kdo začne tohle jídlo prodávat v ČR, vydělá majland.