Zmatený cestovatel - setkání s Anglií, cesta tam

Reportáž z cesty zmateného cestovatele.

Miluji angličtinu. Vždycky jsem obdivoval anglický humor. Anglické seriály jako je Červený trpaslík, Ajťáci, Ano pane ministře nebo Haló haló si pouštím před usnutím. Anglický gentleman byl pro mne vždy vzorem. Dokonce moje fascinace angličtinou a Anglií zašla kdysi tak daleko, že jsem se pokoušel číst Shakespeara ve staré angličtině, pít čaj o páté a začínal uvažovat o plášti a cylindru. Jak jsem se proto těšil, až konečně navštívím tu úžasnou zemi, humoru a gentlemanství plnou, čajem (a whiskou) oplývající.

Asi tak před dvěmi měsíci mi byl přidělen projekt v Anglii."Konečně. Konečně budu mít šanci poznat na vlastní kůži to úžasné místo, ten ostrov všeho dobrého," řekl jsem si v duchu a začal se těšit... Nebýt jiných problémů, zážitků a projektu ve Španělsku, čas by se vlekl naprosto nesnesitelně. Až do včerejšího (teď už předvčerejšího) večera.

Splnil se můj sen - odletěl jsem do Anglie. Letadlem do Manchesteru, taxíkem pak do Prestonu. Pravda, před odletem mi malinko zatrnulo, když jsem si (v taxíku na letiště 20 minut před odbavením) uvědomil, že letím z Ruzyňského terminálu 1, ze kterého se létají zpravidla lety do zemí mimo Schengen, tudíž je potřeba pas. Pas jsem samozřejmě s sebou neměl, a i kdybych měl, nejspíš by se nelíbil - jeho platnost zemřela již před půl rokem. Stačilo několik málo minut, abych si uvědomil, že nejspíš nedokážu

1. donutit taxikáře, aby mne dopravil k nejbližšímu fotoautomatu,
2. vyfotit se
3. nechat se odvézt na nejbližší městský úřad,
4. přesvědčit úřednice k expresně expresnímu vydání pasu a
5. dojet na letiště včas

to vše během 20 minut. Už už jsem přemýšlel nad korektní procedurou páchání harakiri, když jsem dorazil na stojánku 245. S výrazem školáka předkládajícího žákovskou knížku s padělaným podpisem jednoho z rodičů jsem předal příjemné zaměstnankyni letecké společnosti občanský průkaz. K mému obrovskému údivu mne nejen nezačala škrtit a rdousit, ale vyzvala mě, k předání zavazadla k přepravě. Nevěřícně jsem zamrkal, položil zavazadlo na pás a pro jistotu se přesvědčil, zda opravdu není problém, že nemám cestovní pas? Zaměstnankyně byla hodná a uklidnila mě odpovědí:„Nevím, ale pár lidem už to prošlo." Sláva - harakiri odloženo, návštěva Anglie se stává realitou.

Po slabých dvou a čtvrt hodinách letu jsme konečně doletěli do Manchesteru. Jsem zvyklý lítat pravidelně. Ruzyně, Brusel, Mnichov, Dusseldorf, Valencie... Proti Manchesterskému letišti mi nyní výše jmenovaná letiště připomínají velikostí vesnickou zastávku autobusu. A jaké příjemné překvapení uvnitř? Místo sterilních dlaždic příjemný koberec? Jaká to změna... Jen ta výška chodby by mohla být malinko vyšší, řekl jsem si a vyrazil pro zavazadla. Teda kufr. Jsem tady - konečně... Už jen projít celnicí a budu v Anglii úplně.

První kroky v zemi vytoužené... První pohledy po téměř prázdné příletové hale... Vzrůstající nadšení, že konečně promluvím s domorodcem v podobě taxikáře... Jen ten taxikář tam nebyl... No co - letadlo přiletělo o 15 minut dřív, jistě dorazí, dám si zatím cigárko.

Ani po cigárku nedorazil. Respektive, ani po cigárku jsem nikde neviděl nikoho s cedulí nesoucí mé jméno nebo název firmy... I když, kdo je to támhle? Vysoký kostnatý distingovaný pán držel v ruce papír, na kterém jsem s malými obtížemi rozeznal i název firmy, pro kterou pracuji. Obtíže s rozeznáváním psaného textu obvykle nemívám, ale tentokrát to malinko problém byl, zejména proto, že pán držel papír nápisem k sobě, takže jsem mohl číst jen to, co prosvítalo.

„Promiňte, nečekáte zde na mě?"
„Pokud jste Tanya Crawley, tak ano."
„To bohužel nejsem, ale vidím, že máte na cedulce napsáno jméno firmy, pro kterou pracuji. Čekáte jen na Tanyu Crawley? Nečekáte náhodou i na mě, na Jana Krauskopfa?"
„Ne - čekám na Tanyu Crawley. Přiletí z Prahy. Vezu jí do The Brook House hotelu."
„Ale se mnou nikdo jiný z naší firmy z Prahy neletěl. V Brook House hotelu mám být ubytován já! Nemohla se stát nějaká chybka? Můžu Vás ujistit, že u nás ve firmě v ČR žádná Tanya nepracuje ani na návštěvě nebyla. Od nás jsem letěl jen já. Nemůžeme zavolat k vám na dispečink a ověřit to?"
„Určitě nejste Tanya Crawley?"
„Vypadám tak? Jestli to pomůže, můžu se pokusit to alespoň předstírat, jen mě nenuťte se holit."
„Hmmm... Tak to asi udělali chybu. Pojďte se mnou."

A vyrazili jsme k taxíku. Kufr do kufru a už jsem u dveří do vozu. Sahám na kliku...
„Vy chcete řídit? To Vám nemůžu dovolit!" ozvalo se za mnou. Zmateně kouknu na taxikáře, zmateně do vozu a vidím, že stojím u místa řidiče. No jo vlastně - v Anglii se řídí na druhé straně, já popleta... Obejdu auto, nasednu na místo vlevo a automaticky kouknu do zpětného zrcátka. Sakra to je nějak divně nastavený, vždyť vůbec nevidím dozadu! A kde je volant? A jo, já jsem vlastně spolujezdec, tak klid.

Taxikář se evidentně bavil, ale nekomentoval... Dokonce i jeho pobavení bylo patrné jen z jeho pohledu, ani se neusmál. Prostě gentleman. Pravda, první rozhovor se zástupcem toho úžasného národa jsem si představoval jinak, ale budiž.

Nakonec jsme se stejně zapovídali. Během 100 kilometrové cesty jsem se kromě informace o hřišti Boltonu, které jsme míjeli a informace o tom, že Liverpool má lepší fotbalový tým než Manchester dozvěděl i to, že mě v pátek vyzvedne opět on, v hotelu, v 7:15 ráno. Tato informace by byla naprosto úžasná, kdyby mi ovšem letadlo neodlétalo v pátek v 7:15 z Manchesteru. Přes svou víru v úžasnost Angličanů odmítám věřit, že mě kdokoliv z nich dokáže přemístit v čase a prostoru tak, aby mě vyzvedl v jeden okamžik v The Brook House hotel u Prestonu a dopravil mě o 2 hodiny dřív do Manchesteru. Ale co - nebudu to teď řešit, vyřeším zítra ráno v kanceláři - do pátku času dost. Kdo mi to vlastně zařizoval tu cestu? Mrknu na vytištěný e-mail, přeposlaný kolegyní, dobrou duší naší firmy, která zařídí snad cokoliv, a co nevidím - své nové jméno: Tanya Crawley. Táňo těš se :-)