Zmatený cestovatel – kuřák na letišti

Reportáže z cest zmateného cestovatele. Tentokrát o životě kuřáka cestujícího letecky.

Jsem kuřák. Teda momentálně. U mě je totiž kuřáctví dlouhodobě vlnová záležitost. Pár let kouřit, pár let nekouřit... Žiju životem bohéma? Ke kávě patří cigareta. Jsem šťastný a vyrovnaný? Jen si ničte zdraví, kuřáci. Od dubna jsem zase v bohémské etapě.

Za ty dva roky, které uplynuly v době mého nekuřáctví, svět udělal mílové kroky směrem k dobru lidstva, ať už dobru dobrovolnému nekuřáků (stále víc a víc míst má zákaz kouření), nebo dobru nedobrovolnému kuřáků (opět - stále víc a víc míst má zákaz kouření). Jako nekuřák jsem si ten posun neuvědomoval. Jako kuřák jsem s ním byl briskně seznámen. A jako kuřák letecký cestovatel jsem s ním pravidelně konfrontován na letištích.

Jak jsem se kdysi smál kamarádovi kouřícímu první ligu, když plánoval, že na cestu do Ameriky si vezme do letadla jako příruční zavazadlo brašnu narvanou z půlky nikotinovýma náplastma a z druhé půlky rohypnolem, aby cestu úspěšně zaspal. Ne že bych ho dnes plně chápal, ale dovedu si jeho muka alespoň vzdáleně představit.

Letiště jsou totiž stále méně kuřák friendly. Například v Bruselu, Valencii a Manchesteru platí absolutní zákaz kouření ve všech prostorách na území letiště. A to včetně kaváren a restaurací. To byste nevěřili, jaké jsou to pro kuřáka muka jen tak nečinně sedět a čekat na 2 hodiny zpožděné letadlo, pít kafe a nemít možnost si zapálit. To nejstrašnější není nedostatek způsobený fyzickou závislostí na nikotinu, to nejstrašnější je ta psychická závislost na cigaretě. Nedostatek způsobený fyzickou závislostí na nikotinu se většinou nestihne dostavit do druhého dne, protože zkušený kuřák cestovatel stihne vykouřit půl krabičky cigaret v době mezi odevzdáním zavazadel a klusem k bezpečnostní kontrole. Ale ta cigareta ke kávě, ta vám panečku chybí...

To se potom člověk hned těší domů, do Prahy, kde v sektoru C může zajít (na jinak nekuřáckém letišti) do hospůdky plzeňského prazdroje a vychutnat si cigaretku ke kávičce za 110 Kč. Pravidelný cestovatel kuřák je milým personálem vnímán a já už si tam začínám připadat jako štamgast... Konec konců při kávičce a cigárku se nejen dobře zahání trauma prožité na striktně nekuřáckém letišti, ale taky čekat na letadlo přijde člověku tak nějak normálnější.

A vůbec nejdál v konání dobra jak pro kuřáky, tak nekuřáky došli v Německu. Teda nevím, jestli na všech letištích, ale v Mnichově a v Düsseldorfu určitě. Letiště jsou to obecně nekuřácká, ale na nás, plátce daní bez kterých by jakýkoliv rozpočet padl, taky nezapomněli. Tady myslí nejen na kuřákovo pohodlí, ale i na jeho peněženku - kuřák šetřílek může ušetřit penízky v podobě cigaret. Jak to?

Ať už kuřák přiletí z kterékoliv destinace, nebo letí kamkoliv, jeho kroky neomylně vedou vždy na stejné místo. Udírna. Těmto kuřáckým prostorů se prostě jinak říkat nedá. Představte si akvárko velikosti menšího kiosku s občerstvením. Představujete si? Tak teď vyměňte sklo čiré za sklo mléčné...

Ono sice to sklo samo o sobě čiré je, ale uvnitř je taková koncentrace kouře, že se téměř nedá určit počet zde spokojeně bafajících postaviček. Konec konců ani když jste uvnitř, nemáte úplně přesnou představu o tom, jak celá místnůstka vypadá. Kuřákovi šetřílkovy může úplně klidně stačit vejít dovnitř a inhalovat bez toho, že by si zapálil. A to i přes velmi vysoce výkonnou vzduchotechniku, která se snaží veškerý kouř odvádět. Nicméně vzduchotechnika svádí don Quichotský souboj se značnou přesilou. Pokud by opravdu chtěla vyhrát, musela by vydat takový výkon, že by jednotlivé kuřáky začala nasávat do svých útrob.

Schválně co se změní po dobu mého příštího nekuřáckého období.

P.S.: Tento blog jsem si v hlavě sumíroval v době, kdy jsem v jedné té udírně na Mnichovském letišti kouř nejen vdechoval, ale intenzivně vstřebával celým tělem, připadal si jako uzené v přípravě, popíjel kávu a bylo mi fajn :-)