Zmatený cestovatel – jak jsem se červenal v Belgii

Reportáže z cest zmateného cestovatele. Tentokrát o tom, jak jsem byl dohnán k červenání se.

Při mých návštěvách různých zemí bývám rád vždy ve stejných hotelích. Člověk se tak aspoň může skamarádit s personálem a má si pak s kým promluvit. Nejčastěji jsem v Belgii, v hotelu na okruhu v Zolderu. Restaurace je tu dobrá, pokoje skvělý, bazén, sauna... Ale hlavně úžasnej personál. Se všemi se tu znám a s každým vždy pár slov prohodím.

Jednou z recepčních je Arlet (nevím, jak se to píše). Je to fajn ženská ve věku mojí mamky. Anglicky sice neumí nijak extra, ale domluvíme se. Chudák Arlet opustil asi před rokem manžel kvůli nějaký mladý holce. Od tý doby je Arlet smutná. Před pár měsíci se začala občas usmívat a pochlubila se, že z ní bude babička.

Den po tom, se se z Arlet babička stala, měla odpolední službu na recepci. Po dlouhý době se usmívala a chtěla se o radost podělit. Tak jsem s ní chvíli povídal. Teda spíš poslouchal, jak je její vnouček úžasnej, jak je krásnej a prostě jak je svět po dlouhý době snesitelný místo k žití. A že to večer půjde s holkama zapít.

Po večeři občas zůstávám v restauraci, piju kafe a brouzdám na intenetu. Zahlídnul jsem, že Arlet a „holky" jdou oslavovat dva stoly ode mě. Asi po půl hodině, co „holky" slavily, za mnou přišel Bert, číšník, se kterým kecám nejvíc, a řekl mi, že mě Arlet zve, abych si s nima připil. Tak přece neurazim, že jo... Akorát jsem nechápal, proč má Bert poťouchlej výraz.

Přišel jsem ke stolu k Arlet a „holkám", pozdravil a byl jsem představen, jako jeden z nejmilejších hostů. Arlet taky vysvětlila, že neumím vlámsky. „Holky", byly to dvě ženský kolem čtyřiceti, mě sjely nepříjemně rentgenovým, ovíněným pohledem. Ta, co seděla blíž a vzhledem připomínala východoněmeckou přebornici v hodu diskem, prohodila ve vlámštině něco, po čem se oplzle zachechtala. Druhá, připomínající statnou německou vesničanku, se zatvářila, jako když je přistižena při nějaký nepravosti, a přeměřila si mě ještě jednou od hlavy k patě. Asi pro jistotu. Arlet se podívala malinko zoufale, malinko omluvně. Nejsem nějak extra stydlivej, ale úplně příjemně jsem se necejtil.

Omluvil jsem se, že vlámsky neumím, že jen trochu rozumím (abych je odradil od případných dalších nemístnejch řečí), ale že klidně můžeme mluvit anglicky. Byl jsem ujištěn (anglicky) o dvou skutečnostech: zaprvé, že když budou chtít, abych jejich vlámštině nerozuměl, rozumět nebudu (to mě teda uklidnilo), a za druhý, že jsou situace kdy netřeba slov. Druhou skutečnost diskařka pronesla zároveň s pokusem o smyslnej pohled. Na smyslnosti tomu pohledu ubíral zejména knír pod jejím nosem.
To už mi Arlet pomohla a navrhla, že si teda konečně připijeme na zdraví jejího vnoučka. Měl jsem chuť Arlet obejmout za to, že mě zachránila. Né na dlouho, jak se ukázalo...

Po přípitku se na mě zase jezinky obrátily a Arlet začala vypadat skoro nešťastně. Než se „děvčata" dostala k řeči, napadlo mě zdrhnout. Na cigáro. Rychle jsem se zeptal, jestli jim nebude vadit, když si doběhnu zapálit. „To není dobrej nápad, kouření je špatný na potenci," byl jsem informován vesničankou, taky se smyslným pohledem v očích... Odkvačil jsem.

Na vzduchu a u cigára jsem přemýšlel, jak z tý šlamastiky ven. Mimoděk jsem si vzpomněl, na bráchu, kterýho v jeho patnácti naháněla v Alpách pětatřicetiletá Holanďanka v kožený minisukni. Tehdy jsem se mu smál, teď jsem s ním zpětně soucítil.

Při mém návratu byly děvčata v živém hovoru, ale skončily a čekaly, co budu povídat já. Jediný téma, který mě napadlo jako neškodný a absolutně asexuální, byla vlámština. Tak jsem začal, jak mě mrzí, že vlámsky neumím. Že trochu rozumím, ale mluvit mi nejde, protože nedokážu vyslovovat jejich g, h a ch. Že když to vyslovím, zní to všechno stejně.

„Ale na to pozor," ozvala se vesničanka, toho času už s rozepnutým horním knoflíčkem halenky a v nebezpečným předklonu. „To může úplně změnit význam slov! Až na opačnej! Třeba takový ‚(h)chajliche (H)childa‘. Víš co to znamená?"
„No, z němčiny znám heilige, což je svatý, je to tak?"
„Přesně! Svatá Hilda. A to se dá lehce zaměnit s ‚(g)chajliche (G)childa". Chechot.

Z němčiny znám slovo „geil". A i kdybych neznal, podle výrazu těchhle dvou alkoholem rozvášněnejch dračic, bych si byl domyslel. Lehce jsem zrudnul a blekotal něco o tom, že tuším.

„To je to samý, jako v angličtině ‚horny‘, víš?" Informovala mě diskařka s pohledem upřeným na poklopec mých kalhot.

To už jsem zrudnul fest (asi jako svatá Hilda v pufu). Omluvil jsem se provinile se tvářící Arlet, že musím ještě něco dodělat do práce, a regulérně zdrhnul. Jen jsem koutkem oka zahlídnul, jak se Bert s Glenem za barem chechtaj.